Myslela jsem, že to stěhování ještě pár let počká, ale asi ne.
...že by Praha?
pondělí 15. listopadu 2010
čtvrtek 4. listopadu 2010
Chuť barev, vůně podzimu...
Podzim začal, o tom není pochyb.
Ta dáma v rudých šatech mě jako každý rok vytáhla ven fotit. Nebo alespoň hledat nějaké objekty k focení. A javorové listy jsou k tomu jako stvořené.
A jak voní podzim? Po listí a životě.
Připomíná mi, jak je vše pomíjivé, stejně jako barvy stromů.
Připomíná mi, jak je vše ve své pomíjivosti věčné.
Listí-chuť podzimu.
Dlouho jsem si přála mít možnost fotit makro lidského těla...
Člověk-chuť života.
Čas-chuť věčnosti i pomíjivosti.
Přála bych si, aby byl svět černobílý a ostatní barvy bylo možné poznat jen podle chuti...
středa 3. listopadu 2010
Fomart na FUD
V pondělí 25. října a 1. listopadu se hrstka nadšenců z naší fotografické skupiny zúčastnila workshopů na Fakultě umění a designu na ústeckém UJEPu. Jeden z místních studentů si pro nás připravil přednášku s prezentací o focení portrétů obohacenou o fotografie světoznámých umělců.
Jelikož jsme si již na první termín přinesli množství rekvizit, takřka jsme si vymohli plán B, tedy návštěvu ateliéru, v němž bychom je mohli využít. Pro mě to samozřejmě znamenalo drobný háček. Opět jsem místo za obektivem skončila před ním, a to v dobových šatech s jeden a půl ručním mečem u pasu.
Ne že bych si to neužívala, nicméně jsem se mnoho nepřiučila. A navíc, když vám fotograf nedokáže říct, jak si máte stoupnout, jak se tvářit, co dělat... Je to trochu stresující. Uděláte drobný pohyb a setrváte tak několik minut, aby vás pětice fotografů "cvakala" desetkrát za sebou. Neudělám s tím nic, nemohu chtít profesionální přístup od amatérů, že? ;o)
Druhé pondělí jsme zavítali rovnou do ateliéru, tentokrát o poznání lépe vybaveného. A já? Já tu tentokrát byla jen jako fotograf a takový ten zvídavý človíček, který chce všemu rozumět a do všeho kecat. Po chvilce pozorování jsem přeci jen popadla svůj Pentax a s několika poznámkami k dobrovolnému živému exponátu začala...
Začátky ale bývají těžké. A když nemáte v ateliéru jak odpálit blesk a nemáte ani stativ, to se fotí těžko. Proto jsem si po chvilce vysloužila zábavnou hračku. Rádiový odpalovač blesku. Proč byl tak zábavný? Nikdo z přítomných odborníků totiž dlouho nemohl přijít na to, jak ho uvést do provozu. To se naštěstí po chvíli podařilo, takže mi už zbývalo jen naučit se s foťákem.
Samozřejmě, považuji se za trochu obstojného amatérského fotografa, ale najednou jsem se ocitla v situaci, které jsem nerozuměla. Naštěstí stačila jediná otázka a chvilka vysvětlování, abych se naučila pracovat v programu pro Mistry, jak to jednou nazval jeden profesionální fotograf.
(Kdo alespoň někdy viděl trochu slušný foťák, určitě si všiml mimo možnosti "auto", kdy skutečně stačí jen cvakat spouští a ono to fotí, také nic neříkajících písmenek P, M a jiných. Jak řekl onen fotograf, M jako Mistr. A v situaci, jako byla tato, jsem se skutečně mistrem musela stát, abych vyfotila alespoň něco.)
Přes veškerý odpor, který (snad) budoucí herec k rostlinám chová, podařilo se mi ho přesvědčit, aby nás nechal udělat několik snímků.
Válka růží? Snad... Ostatně Jakub by do balad o rytířích rozhodně mohl patřit.
Ani se nedivím, že si s klidem střihnul roli Zaklínače v krátkém amatérském filmu.
S takovým člověkem se pracuje skutečně skvěle. Když mu řeknete, co má dělat, splní vaše požadavky téměř do detailu, a když má sám jen tak improvizovat, nedělá mu to problémy.
Samozřejmě nebyl Jakub jediný, kdo nám pózoval před objektivy, nicméně já nemohla v ateliéru strávit tolik času, abych si užila i zbylých modelů...
I tak nelituji. Byla to pro mě odpoledne, při nichž jsem získala mnoho důležitých zkušeností, které v budoucnu určitě využiji. Vím, jak se cítí člověk fotografovaný a pokusím se vyvarovat situací, ve terých bych se jako modelka sama necítila dobře. Vím, co obnáší úloha fotografa, a doufám, že se za něj mohu s klidným svědomím považovat.
Tímto bych také ráda poděkovala Aleši Loziakovi, studentu fotografie na FUD, který nám věnoval svůj čas a úsilí na dvou odpoledních workshopech, a díky němuž vznikly jak mé fotografie, tak i tento článek. :o)
Jelikož jsme si již na první termín přinesli množství rekvizit, takřka jsme si vymohli plán B, tedy návštěvu ateliéru, v němž bychom je mohli využít. Pro mě to samozřejmě znamenalo drobný háček. Opět jsem místo za obektivem skončila před ním, a to v dobových šatech s jeden a půl ručním mečem u pasu.
(foto by Bron)
Ne že bych si to neužívala, nicméně jsem se mnoho nepřiučila. A navíc, když vám fotograf nedokáže říct, jak si máte stoupnout, jak se tvářit, co dělat... Je to trochu stresující. Uděláte drobný pohyb a setrváte tak několik minut, aby vás pětice fotografů "cvakala" desetkrát za sebou. Neudělám s tím nic, nemohu chtít profesionální přístup od amatérů, že? ;o)
Druhé pondělí jsme zavítali rovnou do ateliéru, tentokrát o poznání lépe vybaveného. A já? Já tu tentokrát byla jen jako fotograf a takový ten zvídavý človíček, který chce všemu rozumět a do všeho kecat. Po chvilce pozorování jsem přeci jen popadla svůj Pentax a s několika poznámkami k dobrovolnému živému exponátu začala...
Začátky ale bývají těžké. A když nemáte v ateliéru jak odpálit blesk a nemáte ani stativ, to se fotí těžko. Proto jsem si po chvilce vysloužila zábavnou hračku. Rádiový odpalovač blesku. Proč byl tak zábavný? Nikdo z přítomných odborníků totiž dlouho nemohl přijít na to, jak ho uvést do provozu. To se naštěstí po chvíli podařilo, takže mi už zbývalo jen naučit se s foťákem.
Samozřejmě, považuji se za trochu obstojného amatérského fotografa, ale najednou jsem se ocitla v situaci, které jsem nerozuměla. Naštěstí stačila jediná otázka a chvilka vysvětlování, abych se naučila pracovat v programu pro Mistry, jak to jednou nazval jeden profesionální fotograf.
(Kdo alespoň někdy viděl trochu slušný foťák, určitě si všiml mimo možnosti "auto", kdy skutečně stačí jen cvakat spouští a ono to fotí, také nic neříkajících písmenek P, M a jiných. Jak řekl onen fotograf, M jako Mistr. A v situaci, jako byla tato, jsem se skutečně mistrem musela stát, abych vyfotila alespoň něco.)
Přes veškerý odpor, který (snad) budoucí herec k rostlinám chová, podařilo se mi ho přesvědčit, aby nás nechal udělat několik snímků.
Válka růží? Snad... Ostatně Jakub by do balad o rytířích rozhodně mohl patřit.
Ani se nedivím, že si s klidem střihnul roli Zaklínače v krátkém amatérském filmu.
S takovým člověkem se pracuje skutečně skvěle. Když mu řeknete, co má dělat, splní vaše požadavky téměř do detailu, a když má sám jen tak improvizovat, nedělá mu to problémy.
Samozřejmě nebyl Jakub jediný, kdo nám pózoval před objektivy, nicméně já nemohla v ateliéru strávit tolik času, abych si užila i zbylých modelů...
I tak nelituji. Byla to pro mě odpoledne, při nichž jsem získala mnoho důležitých zkušeností, které v budoucnu určitě využiji. Vím, jak se cítí člověk fotografovaný a pokusím se vyvarovat situací, ve terých bych se jako modelka sama necítila dobře. Vím, co obnáší úloha fotografa, a doufám, že se za něj mohu s klidným svědomím považovat.
Tímto bych také ráda poděkovala Aleši Loziakovi, studentu fotografie na FUD, který nám věnoval svůj čas a úsilí na dvou odpoledních workshopech, a díky němuž vznikly jak mé fotografie, tak i tento článek. :o)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
