Jak jsem si oblíbila Krumlov

V detailech.
(Už bych si skutečně měla pořídit vlastní makroobjektiv.)

Protože ON za to může. Jinak bych se do jednoho z nejkrásnějších českých měst nejspíš nepodívala.

Strážce.

Ukryti před deštěm.

Knížecí garda.

Dotek.

Poslepu na zámku.

Bez klíče vejdi.

Galerie umělců.

Surrealistická  paleta.

Štěstí od knoflíků.

Černá magie.

Barvy podzimu.

Krajka.

Z porcelánu...

Příběhy si nechám od cesty, stejně jako povídání o tom, jak jsem pobíhala po celém městě a úplně vybočovala z řad (nejen) japonských turistů. Kdo by se pozastavil nad kapkami padajícími z plátěné střechy stánku, když může mít stovky fotek zámku ze všech možných úhlů? ;o)
/Prostě jim závidím ty skvělé digitální zrcadlovky, které absolutně nepotřebují. Klidně to přiznám./

Pečeme pro miláčka a jde nám to...

Blíží se dva dny volna k víkendu navíc, proto jsem si řekla, že nebudu zahálet a připravím malé překvapení. Sice nic světoborného, ale z rodného hnízda se ještě letět nechystám. Tvarohovou bábovkou snad nepohrdne, a jestli ano, ochotně se nabízí jiní strávníci. ;o)
Mimochodem opravdoví znalci se dovtípí, že se pod mým výtvorem skrývá talíř s medvídkem Pú. Asi jsem skutečně ještě dítě...

Už v tom zase lítám

Facebook ví všechno, ale jak se cítí Jarkova "mladičká básnířka", to ani netuší.
Znovu je rozervaná mezi několik světů a psala by verše... Těch se jí však nedostává.

V zajetí

Jsem vězněm času,
jenž tiše ubíhá
vteřinu za vteřinou...

Ne! Nechci držet v dlani
poslední zrnko písku
z přesýpacích hodin

života.


Pondělní chvilka poezie.
Jinak je čas tak krutě neúprosný, až mě to děsí.
Začala škola. To je první problém, i když neshledávám příliš mnoho změn oproti prázdninám. Můj "červený deníček" je popsaný od shora až dolů úkoly a schůzkami a kdovíčím ještě.
Vážně jsem blázen, když chci k tomu dát dohromady skupinu amatérských filmařů, pokračovat ve focení, kreslit, psát do časopisu, učit se...???
Mít tak den dvakrát tolik hodin a život tisíckrát více vteřin, kterými bych mohla žít...