Ani pořádně nevím...
Dívám se za sebe a vidím jenom střepy. A ty prý přinášejí štěstí, tak snad.
Nicméně jedna vzpomínka by tu přece byla. Na tu malou slečnu, která se celé dva dny svíjela s difuzérem v rukou, foťákem na stativu a ovčí kožešinou nad kolekcí historického skla.
Samozřejmě mi to nedalo a než jsem začala fotit, strávila jsem spoustu času jenom prohlížením a obdivováním té jemné práce z jedné rodinné sklárny v severních Čechách.
A potom jsem mnohem víc času strávila vymýšlením, jak tento nelehký úkol, jenž mi byl svěřen jako jeden z prvních (stává se ze mě nejspíš fotograf internetového obchodu), vlastně vyplnit. A navíc nad tím nestrávit třikrát tolik času kvůli vlastní (neužitečné) kreativitě.
Samozřejmě se mi to příliš nedařilo. Když člověk dostane do rukou něco tak úžasného, nechce se mu to opouštět po pár fotkách...
Nakonec jsem si ten nesnadný úkol docela užila, i když v množství práce, která mi poslední dobou zabírá téměř veškerý čas, je to snad jediný způsob odpočinku. Fotit doslova za hubičku pro kamarády.
Nad tímhle kouskem bych strávila klidně týden. I když sám o sobě jako celek není příliš pěkný, jakmile se podíváte na detaily... Je to nádhera.
A na závěr snad to nejpodivnější, co se v nabídce na Mercatores brzy objeví.
