Vím, že jsem se kdysi zařekla, že nebudu fotit svatby. Taky jsem se zařekla, že nebudu studovat fotografii a ještě milion dalších věcí ohledně focení, které najednou přehodnocuji. Svatby jsou zábavné. Samozřejmě, nejvíc, když jsou to svatby přátel, známých, prostě lidí, u kterých nejste jen tou nezbytou věcí, které si nikdo nevšímá a která akorát cvaká obrázky a za týden dovalí něco úplně jiného, než bylo vidět na displeji zrcadlovky.
Tohle byla první svatba, kterou jsem fotila od začátku do konce. No, do konce samozřejmě úplně ne, jsou věci, které je lepší na fotkách nemít a novomanželé by mi za ně určitě nepoděkovali. I když nevěsta možná trochu zbledne, až uvidí sama sebe v sedm hodin ráno v teplákách a s vlasy rozcuchanými... Ale sama to chtěla. A já můžu jen říct, že se vyplatilo vstávat v šest, abych mohla pozorovat všechny přípravy.
Dobře, úplně všechny ne, protože nejsem kouzelník a nedokážu být na dvou místech najednou, byť se ženich strojil ve vedlejším domě a vlastně jemu ty přípravy zabraly mnohem méně času. Jak už to tak chodí. Ale i nevěsta se dokázala ustrojit za pár minut, když už celé dopoledne měla spoustu jiných věcí na práci. A stejně jí to slušelo.
Jen málokdo by věřil, že právě ona byla ten den ze všech nejklidnější. To je tak, když člověk po týdnech hektických příprav přestane všechno řešit. I to, že se možná na obřad nepřijede včas, že družička vypadá, jako by měla zájem o dvojitou svatbu, že ženich marně hledá flašku vodky, aby se nezhroutil, že je výzdoba aut víceméně hotová pár minut před odjezdem...
...a že obřad proběhne o sto kilometrů jinde, totiž na překrásném Sychrově. Až na tu vzdálenost to byl výběr vynikající. A na podmínky na focení. A na to, že tam právě probíhal masopust. Já si můžu stěžovat jen na to, že přebíhat z temné kaple, kde je sotva dost světla na jakž-takž kvalitní snímky, na prosluněné zasněžené nádvoří, kde musí fotograf okamžitě přenastavovat clonu, čas i citlivost, opravdu není ideální. A k tomu se pořád mlží sklo a musí se měnit objektivy... Pro mě to byla opravdu zkouška mých schopností. A je jen otázkou, zda jsem obstála.
Byly i chvíle, kdy jsem si nadávala, ale to až když jsem si doma prohlížela nafocené snímky. Doma, kde už s tím člověk udělá jen to, co mu dovolí software na úpravu fotografií.
Ale byly i světlé chvilky, kdy jsem se radovala z toho, že i chyby člověka posunou dál. A tyhle chyby mě donutily naučit se nové věci, používat nové nástroje a zlepšit své znalosti v postprodukci. Sice díky tomu nejsem žádný mistr, ale zase jsem o krok blíž k dobré fotografii, jíž bych se mohla prezentovat. Profesionálně. I když to slovo nemám ráda.
Obecně musím říct, že to byl nezapomenutelný zážitek, který mi hodně dal. Už proto, že jsem měla možnost fotit v tak krásných prostorách s tak skvělými lidmi, že jsem měla víc než pár minut, abych nacvakala nějaké "umělecké fotky" na schodech u kaple. A taky proto, že jsem chtěla, aby to bylo nezapomenutelné. Vím, že jsem nedosáhla té (relativní) dokonalosti, po které jsem toužila, ale uvědomila jsem si díky tomu, jaké kroky ještě musím udělat, aby to příště, přespříště a kdykoliv jindy bylo lepší.
Jak už jsem zmínila na začátku, jsou chvíle, které už by fotograf neměl fotit. Samozřejmě krájení dortu patří k těm posledním, jež si nesmí nechat ujít, možná ještě pár proslovů a předání darů rodičům, které proběhlo trochu netradičně, ale to ostatní? Ať raději zůstane jen v paměti svatebčanů.
Doufám, že tahle svatba nebyla začátkem jen jednoho idylického manželského života, ale i slibným začátkem pro mě, protože teď už vím, že neodmítnu fotit svatby jen proto, že jsou to svatby, a tudíž pro fotografa nutné zlo. Je to přesně naopak.
Poděkování patří novomanželům a všem zúčastněným, stejně jako kamarádům fotografům, kteří mi laskavě zapůjčili techniku, bez níž bych nebyla schopná v takových podmínkách vyfotit cokoliv.
