Čmelák

Když už jsem se za deset minut tři probudila z nudného studentského života a vyrazila na vzduch, zjistila jsem, že už se počasí rozhodlo být trochu moudřejší.
Teplo dneska lákalo nejen lidi, ale i hmyz. Nebo alespoň první odvážlivce. Bohužel, pro některé byl 31. březen osudný.
Člověk si takhle jde svůj každodenní kilometřík ze školy a co nevidí. Čmelák. Ale kdyby jenom nějaký čmelák. Krásný, velký, hnědý, pruhovaný. Prostě správný čmelák, jak má být. Ale on si, místo veselého poletovaní a pobrukování, bez hnutí leží na chodníku a nehýbe se.
Nepovažuji se za nijak zvlášť soucitného člověka, ale toho čmeláka mi bylo líto. Jak se asi cítil. Místo aby slavil letošní jaro, tak ho nějaká neovladatelná síla zahubí. I když třeba ve svátečním pruhovaném fraku. A k tomu si ho téměř nikdo nevšimne.
Proto, ne že bych v tom byla nějak dobrá, mu skládám baladu. Kdybych jen o trochu víc vynikala svým hudebním sluchem, měla by i hudební doprovod. Kytarový. V E-moll...

Malý barde, vstávej,
chci slyšet Tvůj hlas.
Naději mi dávej,
kdo zachrání nás.

Byls můj tichý rádce,
mlčenlivý přítel.
Znal jsi svého zrádce
-to kmitání křídel.

Radoval ses v polích,
trápil pro růže.
Svou slávou jsi nezpych,
jak jiný může.

Žil jsi na svůj příděl,
žil jsi pro svůj svět,
tisící kmit křídel
však nevrátíš zpět.

Ještě jednou mávni
a padni hrdinně,
ať vidí všichni páni,
zemřel jsi nevině.

Trubadúre, Tobě,
skládám tuto píseň,
ať ve skromném hrobě
nesvírá Tě tíseň.

Bzzzzzzzzzzm...

Siluety

Takže jsem zase jednou tvořila. Dejme tomu, že ta kombinace je tak extravagantní, jak jsem zamýšlela.

Pastely. Ještě že je mám. A dokonce se už i vyznám v barvičkách a to je co říct.

A nakonec jeden detail. Dejme tomu, že ta fotka je docela kvalitní. A dokonce to dělá i lepší a sytější barvy. =)

Něžný příchod jara

Včera nám začalo jaro a dneska nám to počasí ukázalo. Kdo nebyl venku, je blázen. Nechat si utéct takovou krásnou sobotu je neodpustitelné. Takže jsem vyrazila fotit.

Mám tak nějak málo času

já vím, já vím...ale stejně to skoro nikdo nečte. dneska jsem se dostala domů až v půl deváté a říkala jsem si, že bych taky mohla něco napsat. tak píšu. nebo jsem spíš nalezla alternativní řešení, tedy nějaká starší báseň.

Zpěv ticha

Chci znát Tvůj hlas.
A přitom neznám svůj.
Kdo překřičí nás?
Stůj! Na chvíli stůj.

Zazpívej mi,
protože já to neumím.
Víš, kdo jsme my?
Já a ty, to odpovím.

Nic víc.
Co čeká nás?
Rub? Líc?
Neslyším hlas.

Jen ticho Tvého zpěvu.

Jen zpěv Tvého ticha.

Choceň jak ji (ne)znáte

Sotva desetitisícové městečko v Pardubickém kraji se od počátku 13. století proslavilo mnohým.
Kdo by neznal Choceňského MAXe, Pomazánkové máslo a jiné mléčné výrobky vyráběné v místní mlékárně a vyvážené do celé republiky? V přilehlém obchůdku bylo dříve možné zakoupit mléčné výrobky a mléko čerstvé. V dnešní době je tomu bohužel jinak. Veškeré zboží je upraveno a prodáváno tak, jako ve velkoobchodech na druhém konci státu.
Jen babičky stojící každé ráno frontu na čerstvé mléko z „plechové krávy“ si později postesknou nad hrnkem, jak to kdysi bylo krásné, když se mléko po cestě domů sráželo ve smetanu a tehdy přinesly rodičům sotva půl sklenice, když za chůze ochutnávaly.

Další neopomenutelnou součástí města je prvotřídní baseballové hřiště, které může konkurovat hřištím po celé Evropě. Je jedním ze tří v České republice, které splňují podmínky pro mezinárodní zápasy a choceňští obyvatelé jsou na to patřičně hrdí. Mají nač, vždyť právě jejich mužstvo Orlice Choceň hrálo v letech 2000 a 2001 Českou baseballovou extraligu.

Důležité je též zmínit jednoho ze známých choceňských rodáků, cestovatele Leoše Šimánka, který o svých jedinečných zážitcích z expedic po celém světě napsal již čtrnáct knih. Dnes téměř jedenašedesátiletý Šimánek má dva domovy, jeden v Podkrkonoší a druhým je vlastnoručně postavená chata v Severních teritoriích v Kanadě, jejímž občanem je. Přesto se do Orlických hor rád vrací.


Cukrárna U Antona

Ale kromě těch „velkých“ věcí, jsou tu i věci malé, známé většinou jen místním.
Když zavítáte do Chocně, určitě vám doporučuji zastavit se v cukrárně U Antona, která zde stojí už dlouhá léta. Stejně jako všechno ostatní, se i tady mnoho věcí změnilo. Moderní zařízení, alkoholické koktejly a dia zákusky. To ale nemění nic na tom, že ta jablečná zmzlina nemá chybu ani v zimě.

Také v hračkářství, kam už od malička chodívám, se neprodávají plyšoví medvídci, dřevěné hračky a angličáky, ale překrásná lakovaná autíčka, panenky Barbie a plastové skládačky. Přesto vás přijde obsloužit starý nahluchlý pán, který zde prodává už od otevření a pamatuje doby, kdy nápis nad vchodem zářil pestrými barvami. Nyní vybledlé písmo je jen připomínkou staré doby.



Každý si v Chocni najde to své, co ho zaujme, protože je zde mnoho zajímavých míst a všichni, kteří sem zavítají, je musí poznat sami.