Čmelák

Když už jsem se za deset minut tři probudila z nudného studentského života a vyrazila na vzduch, zjistila jsem, že už se počasí rozhodlo být trochu moudřejší.
Teplo dneska lákalo nejen lidi, ale i hmyz. Nebo alespoň první odvážlivce. Bohužel, pro některé byl 31. březen osudný.
Člověk si takhle jde svůj každodenní kilometřík ze školy a co nevidí. Čmelák. Ale kdyby jenom nějaký čmelák. Krásný, velký, hnědý, pruhovaný. Prostě správný čmelák, jak má být. Ale on si, místo veselého poletovaní a pobrukování, bez hnutí leží na chodníku a nehýbe se.
Nepovažuji se za nijak zvlášť soucitného člověka, ale toho čmeláka mi bylo líto. Jak se asi cítil. Místo aby slavil letošní jaro, tak ho nějaká neovladatelná síla zahubí. I když třeba ve svátečním pruhovaném fraku. A k tomu si ho téměř nikdo nevšimne.
Proto, ne že bych v tom byla nějak dobrá, mu skládám baladu. Kdybych jen o trochu víc vynikala svým hudebním sluchem, měla by i hudební doprovod. Kytarový. V E-moll...

Malý barde, vstávej,
chci slyšet Tvůj hlas.
Naději mi dávej,
kdo zachrání nás.

Byls můj tichý rádce,
mlčenlivý přítel.
Znal jsi svého zrádce
-to kmitání křídel.

Radoval ses v polích,
trápil pro růže.
Svou slávou jsi nezpych,
jak jiný může.

Žil jsi na svůj příděl,
žil jsi pro svůj svět,
tisící kmit křídel
však nevrátíš zpět.

Ještě jednou mávni
a padni hrdinně,
ať vidí všichni páni,
zemřel jsi nevině.

Trubadúre, Tobě,
skládám tuto píseň,
ať ve skromném hrobě
nesvírá Tě tíseň.

Bzzzzzzzzzzm...