Před chvílí jsem se vrátila z posledního koncertu Mezinárodního festivalu Jazz&Blues a musím přiznat, že to stálo za to. :)
Po trochu slabším výkonu severočeské předkapely vystoupili britští The Yardbirds, kteří hned první písní nechali na předchozí skupinku mladíků zapomenout a po více než jeden a půl hodinovém koncertu zanechali nedefinovatelný dojem.
Nejde jen o to, jak kapela v podivném složení, bubeník a kytarista z původní sestavy a tři mladší hudebníci, hrála, ale také jak dokázala publikum rozpohybovat, aniž by jim mnozí rozuměli.
Všichni poslouchali jako v extázi. Až jsem doufala, že to každou chvíli skončí. Právě proto, že to bylo tak krásné. Všechno krásné musí někdy skončit...
Avšak zanechalo to ve mně dojem, na který nikdy nezapomenu.
A samozřejmě si The Yardbirds přidávám na seznam s oblibou poslouchané hudby. :)
Mimořádně nepřidávám žádné fotky, bohužel jsem tentokrát zanedbala svou práci fotografa.
pátek 23. října 2009
čtvrtek 8. října 2009
Monako
Poslední díl fotoseriálu je tady. V Monaku jsme strávili více než devět hodin a bylo jedinou zastávkou toho dne. O to více mám tedy poznatků a fotografií.
Druhý nejmenší stát Evropy byl založen Féničany jako jedna ze základen obchodu.
Od roku 1297 vládne knížectví rod Grimaldi, nyní kníže Albert.
Město má 30 tisíc obyvatel, sídlí zde ale mnoho dalších lidí, mimo jiné také čeští tenisté. Málokdo se může pyšnit monackým občanstvím a vybudovat zde sídlo firmy je velmi nákladné.
Stát je v měnové unii s Francií, s níž má i smlouvu o vzájemné obraně, a je také členem EU.
První pohled po vystoupení z autobusu patřil moři.
Cítím
vůni moře
pod monackými
útesy.
Vznítím
zbylé hoře,
by byly mými,
nechci již.
Oceánografické muzeum bylo postaveno roku 1910 na náklady města.
V podzemních podlažích se nachází obrovská i menší akvária s různými mořskými živočichy.
Výstavy v horních patrech jsou věnovány mořeplavcům a rybolovu.
Mě nejvíce zaujala expozice výrobků z mořských živočichů, jejich kostí a schránek. Od všech možných kultur, počínaje eskymáky a konče Číňany.
Nábytek zdobený střípky perleti, šperky, křesťanské rytiny s Kristem, pohár z ulity zasazené do stříbra, vodní dýmky, rytiny na mušlích a lasturách...
Po polední přestávce, jíž jsem strávila na terasách u muzea sledováním moře a psaním, jsme se vydali ke Cathédrale de Monaco, postavené na počátku 20. století v pseudorománském slohu.
Uvnitř jsou uloženy ostatky všech knížat z rodu Grimaldiů a jejich rodinných příslušníků. Na kamenné desce se jménem populární herečky, princezny Grace Kelly, ležely čerstvé květiny.
Na jaře zde probíhala ve spolupráci s Vatikánem výstava, proto byly v katedrále vyvěšeny jaho vlajky.
Knížecí palác byl jako většina funkčních památek mnohokrát přestavován, jádro stavby je gotické, ale nynější vzhled mu byl dán v 18. století.
Legenda vypráví o tom, jak se François Grimaldi v přestrojení vkradl do paláce, aby se ujal vlády nad Monakem.
Přes množství děl, stojících kolem paláce, se o Monako v historii nikdy příliš nebojovalo, protože nebylo nijak atraktivním cílem.
Na západ od knížecího sídla se nová čtvrť rozrůstá na moře kvůli skalnaté hranici s Francií, která jí neskýtá další prostor.
Na východě se rozprostírá staré město a nejmladší Monte Carlo, známé svými kasíny.
To nejznámější - Monte Carlo nechal roku 1878 vybudovat Karel III. francouzským architektem Charlesem Garnierem. Důvodem byla finanční krize knížectví, které chtěl panovník tímto způsobem čelit.
Nejenže tím splatil dluhy, ale město natolik zbohatlo a prosperovalo, že kníže zrušil daně. Proto patří Monako mezi takzvané daňové ráje.
Při pohledu na ženu, choulící se na lavičce na terase pod kasínem, se mi začaly v hlavě formovat různé příběhy, které mohla zažít...
Nakonec jsem se vrátila do reality a pár hodin před odjezdem ještě do parku u muzea, kde jsem zahlédla krásnou plastiku dvou lidí, nazvanou Invitation.
Samozřejmě se jich zde nacházelo více, ale tato mi natolik imponovala, že mám její fotografii na ploše počítače a kdyby to bylo jen trochu možné, pořídila bych si ji do své vlastní zahrady.
Kolem skály, v níž se nachází parkoviště, vede cesta k přístavu ve čtvrti Monte Carlo. Pod kamennou zdí na jednom ze sklaních výběžků seděl rybář v bílé košili. Rackové poletovali nad hladinou, vlny narážely v příboji. Co bych dala za to, být na jeho místě...
Poslední vzpomínka, ta z Německa, patří opět moři.
Odráží se ve sklech,
zanechává stopy
předposlední nádech
chlapce, jenž se topí,
k nebesům oči klopí.
Spoutaný nitěmi,
jež nelze zpřetrhat.
Maličké dítě mi
řeklo, proč nemám hrát.
Nedá nic, chce jen brát.
Střípky perleťovek
mají být útěchou.
Vždyť zahynul člověk,
bývalí vydechnou.
Smrt ale poslechnou.
Moře není jen zloděj,
já říkám, umí dát.
Vinní kamenem hoděj'
a budou se mi smát.
Ale já ho mám rád.
Mně dalo naději
a touhu k návratu.
Když jiní hanějí,
mám důvod zůstat tu.
A nevracet se raději.
To vše zůstává ve mně. Snad se jednou budu moci vrátit.
Druhý nejmenší stát Evropy byl založen Féničany jako jedna ze základen obchodu.
Od roku 1297 vládne knížectví rod Grimaldi, nyní kníže Albert.
Město má 30 tisíc obyvatel, sídlí zde ale mnoho dalších lidí, mimo jiné také čeští tenisté. Málokdo se může pyšnit monackým občanstvím a vybudovat zde sídlo firmy je velmi nákladné.
Stát je v měnové unii s Francií, s níž má i smlouvu o vzájemné obraně, a je také členem EU.
První pohled po vystoupení z autobusu patřil moři.
Cítím
vůni moře
pod monackými
útesy.
Vznítím
zbylé hoře,
by byly mými,
nechci již.
Oceánografické muzeum bylo postaveno roku 1910 na náklady města.
V podzemních podlažích se nachází obrovská i menší akvária s různými mořskými živočichy.
Výstavy v horních patrech jsou věnovány mořeplavcům a rybolovu.
Mě nejvíce zaujala expozice výrobků z mořských živočichů, jejich kostí a schránek. Od všech možných kultur, počínaje eskymáky a konče Číňany.
Nábytek zdobený střípky perleti, šperky, křesťanské rytiny s Kristem, pohár z ulity zasazené do stříbra, vodní dýmky, rytiny na mušlích a lasturách...
Po polední přestávce, jíž jsem strávila na terasách u muzea sledováním moře a psaním, jsme se vydali ke Cathédrale de Monaco, postavené na počátku 20. století v pseudorománském slohu.
Uvnitř jsou uloženy ostatky všech knížat z rodu Grimaldiů a jejich rodinných příslušníků. Na kamenné desce se jménem populární herečky, princezny Grace Kelly, ležely čerstvé květiny.
Na jaře zde probíhala ve spolupráci s Vatikánem výstava, proto byly v katedrále vyvěšeny jaho vlajky.
Knížecí palác byl jako většina funkčních památek mnohokrát přestavován, jádro stavby je gotické, ale nynější vzhled mu byl dán v 18. století.
Legenda vypráví o tom, jak se François Grimaldi v přestrojení vkradl do paláce, aby se ujal vlády nad Monakem.
Přes množství děl, stojících kolem paláce, se o Monako v historii nikdy příliš nebojovalo, protože nebylo nijak atraktivním cílem.
Na západ od knížecího sídla se nová čtvrť rozrůstá na moře kvůli skalnaté hranici s Francií, která jí neskýtá další prostor.
Na východě se rozprostírá staré město a nejmladší Monte Carlo, známé svými kasíny.
To nejznámější - Monte Carlo nechal roku 1878 vybudovat Karel III. francouzským architektem Charlesem Garnierem. Důvodem byla finanční krize knížectví, které chtěl panovník tímto způsobem čelit.
Nejenže tím splatil dluhy, ale město natolik zbohatlo a prosperovalo, že kníže zrušil daně. Proto patří Monako mezi takzvané daňové ráje.
Při pohledu na ženu, choulící se na lavičce na terase pod kasínem, se mi začaly v hlavě formovat různé příběhy, které mohla zažít...
Nakonec jsem se vrátila do reality a pár hodin před odjezdem ještě do parku u muzea, kde jsem zahlédla krásnou plastiku dvou lidí, nazvanou Invitation.
Samozřejmě se jich zde nacházelo více, ale tato mi natolik imponovala, že mám její fotografii na ploše počítače a kdyby to bylo jen trochu možné, pořídila bych si ji do své vlastní zahrady.
Kolem skály, v níž se nachází parkoviště, vede cesta k přístavu ve čtvrti Monte Carlo. Pod kamennou zdí na jednom ze sklaních výběžků seděl rybář v bílé košili. Rackové poletovali nad hladinou, vlny narážely v příboji. Co bych dala za to, být na jeho místě...
Poslední vzpomínka, ta z Německa, patří opět moři.
Odráží se ve sklech,
zanechává stopy
předposlední nádech
chlapce, jenž se topí,
k nebesům oči klopí.
Spoutaný nitěmi,
jež nelze zpřetrhat.
Maličké dítě mi
řeklo, proč nemám hrát.
Nedá nic, chce jen brát.
Střípky perleťovek
mají být útěchou.
Vždyť zahynul člověk,
bývalí vydechnou.
Smrt ale poslechnou.
Moře není jen zloděj,
já říkám, umí dát.
Vinní kamenem hoděj'
a budou se mi smát.
Ale já ho mám rád.
Mně dalo naději
a touhu k návratu.
Když jiní hanějí,
mám důvod zůstat tu.
A nevracet se raději.
To vše zůstává ve mně. Snad se jednou budu moci vrátit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
