Je s podivem, že jsem si všimla, že to zase tak zlé není. Ne že by vylézt ven bylo nějak inspirativní, ale ze sobotní vycházky k Dolskému mlýnu jsem si pár fotek přeci jen přinesla.
pondělí 20. prosince 2010
Dessins de la vie: L'hiver
Je s podivem, že jsem si všimla, že to zase tak zlé není. Ne že by vylézt ven bylo nějak inspirativní, ale ze sobotní vycházky k Dolskému mlýnu jsem si pár fotek přeci jen přinesla.
pátek 17. prosince 2010
Už aby bylo jaro
A co na tom, že to není dost ostré? Co na tom, že neumím fotit makro, když ho fotím ráda?
Už aby skončila zima...
Je málo barevná.
(foto z výstavy orchidejí ve sklenících UJEPu)
pondělí 13. prosince 2010
La dépression d'hiver
Tumáte jeden obrázek z dob, kdy jsem jako mladičká fotograka ani netušila, že existuje nějaký zlatý řez, a o Pentaxu si mohla nechat jen zdát.
Obvykle to na lidi přichází tak v březnu, v dubnu. Začne je štvát ta lezavá zima a odporná bílohnědá břečka kolem. Nechce se jim nic dělat, nejraději by zůstali doma u krbu nebo topení...
Jenomže mě to přepadlo už s prvními mrazy a když před pár týdny nasněžilo, chystala jsem se sáhnout po nějakém účinném nástroji k ukončení svého bídného života. Nicméně jsem (i přes zálibu v různých chladných zbraních a jiných životu-nebezpečných předmětech) zůstala naživu a v typické zimní depresi.
Už aby bylo jaro.
Simon's cat
Nedávno jsem v nabídce NeoLuxoru narazila na knížku Simonův kocour a při té příležitosti zhlédla několik stripů na youtube.
Přiznávám, zamilovala jsem se. Prý je ten kocour stejný jako já...
...takže nejlepší.
Dokáže člověka donutit usmát se.
Asi si jednoho takového pořídím domů.
Ale pšššt...
pondělí 15. listopadu 2010
čtvrtek 4. listopadu 2010
Chuť barev, vůně podzimu...
Podzim začal, o tom není pochyb.
Ta dáma v rudých šatech mě jako každý rok vytáhla ven fotit. Nebo alespoň hledat nějaké objekty k focení. A javorové listy jsou k tomu jako stvořené.
A jak voní podzim? Po listí a životě.
Připomíná mi, jak je vše pomíjivé, stejně jako barvy stromů.
Připomíná mi, jak je vše ve své pomíjivosti věčné.
Listí-chuť podzimu.
Dlouho jsem si přála mít možnost fotit makro lidského těla...
Člověk-chuť života.
Čas-chuť věčnosti i pomíjivosti.
Přála bych si, aby byl svět černobílý a ostatní barvy bylo možné poznat jen podle chuti...
středa 3. listopadu 2010
Fomart na FUD
V pondělí 25. října a 1. listopadu se hrstka nadšenců z naší fotografické skupiny zúčastnila workshopů na Fakultě umění a designu na ústeckém UJEPu. Jeden z místních studentů si pro nás připravil přednášku s prezentací o focení portrétů obohacenou o fotografie světoznámých umělců.
Jelikož jsme si již na první termín přinesli množství rekvizit, takřka jsme si vymohli plán B, tedy návštěvu ateliéru, v němž bychom je mohli využít. Pro mě to samozřejmě znamenalo drobný háček. Opět jsem místo za obektivem skončila před ním, a to v dobových šatech s jeden a půl ručním mečem u pasu.
Ne že bych si to neužívala, nicméně jsem se mnoho nepřiučila. A navíc, když vám fotograf nedokáže říct, jak si máte stoupnout, jak se tvářit, co dělat... Je to trochu stresující. Uděláte drobný pohyb a setrváte tak několik minut, aby vás pětice fotografů "cvakala" desetkrát za sebou. Neudělám s tím nic, nemohu chtít profesionální přístup od amatérů, že? ;o)
Druhé pondělí jsme zavítali rovnou do ateliéru, tentokrát o poznání lépe vybaveného. A já? Já tu tentokrát byla jen jako fotograf a takový ten zvídavý človíček, který chce všemu rozumět a do všeho kecat. Po chvilce pozorování jsem přeci jen popadla svůj Pentax a s několika poznámkami k dobrovolnému živému exponátu začala...
Začátky ale bývají těžké. A když nemáte v ateliéru jak odpálit blesk a nemáte ani stativ, to se fotí těžko. Proto jsem si po chvilce vysloužila zábavnou hračku. Rádiový odpalovač blesku. Proč byl tak zábavný? Nikdo z přítomných odborníků totiž dlouho nemohl přijít na to, jak ho uvést do provozu. To se naštěstí po chvíli podařilo, takže mi už zbývalo jen naučit se s foťákem.
Samozřejmě, považuji se za trochu obstojného amatérského fotografa, ale najednou jsem se ocitla v situaci, které jsem nerozuměla. Naštěstí stačila jediná otázka a chvilka vysvětlování, abych se naučila pracovat v programu pro Mistry, jak to jednou nazval jeden profesionální fotograf.
(Kdo alespoň někdy viděl trochu slušný foťák, určitě si všiml mimo možnosti "auto", kdy skutečně stačí jen cvakat spouští a ono to fotí, také nic neříkajících písmenek P, M a jiných. Jak řekl onen fotograf, M jako Mistr. A v situaci, jako byla tato, jsem se skutečně mistrem musela stát, abych vyfotila alespoň něco.)
Přes veškerý odpor, který (snad) budoucí herec k rostlinám chová, podařilo se mi ho přesvědčit, aby nás nechal udělat několik snímků.
Válka růží? Snad... Ostatně Jakub by do balad o rytířích rozhodně mohl patřit.
Ani se nedivím, že si s klidem střihnul roli Zaklínače v krátkém amatérském filmu.
S takovým člověkem se pracuje skutečně skvěle. Když mu řeknete, co má dělat, splní vaše požadavky téměř do detailu, a když má sám jen tak improvizovat, nedělá mu to problémy.
Samozřejmě nebyl Jakub jediný, kdo nám pózoval před objektivy, nicméně já nemohla v ateliéru strávit tolik času, abych si užila i zbylých modelů...
I tak nelituji. Byla to pro mě odpoledne, při nichž jsem získala mnoho důležitých zkušeností, které v budoucnu určitě využiji. Vím, jak se cítí člověk fotografovaný a pokusím se vyvarovat situací, ve terých bych se jako modelka sama necítila dobře. Vím, co obnáší úloha fotografa, a doufám, že se za něj mohu s klidným svědomím považovat.
Tímto bych také ráda poděkovala Aleši Loziakovi, studentu fotografie na FUD, který nám věnoval svůj čas a úsilí na dvou odpoledních workshopech, a díky němuž vznikly jak mé fotografie, tak i tento článek. :o)
Jelikož jsme si již na první termín přinesli množství rekvizit, takřka jsme si vymohli plán B, tedy návštěvu ateliéru, v němž bychom je mohli využít. Pro mě to samozřejmě znamenalo drobný háček. Opět jsem místo za obektivem skončila před ním, a to v dobových šatech s jeden a půl ručním mečem u pasu.
(foto by Bron)
Ne že bych si to neužívala, nicméně jsem se mnoho nepřiučila. A navíc, když vám fotograf nedokáže říct, jak si máte stoupnout, jak se tvářit, co dělat... Je to trochu stresující. Uděláte drobný pohyb a setrváte tak několik minut, aby vás pětice fotografů "cvakala" desetkrát za sebou. Neudělám s tím nic, nemohu chtít profesionální přístup od amatérů, že? ;o)
Druhé pondělí jsme zavítali rovnou do ateliéru, tentokrát o poznání lépe vybaveného. A já? Já tu tentokrát byla jen jako fotograf a takový ten zvídavý človíček, který chce všemu rozumět a do všeho kecat. Po chvilce pozorování jsem přeci jen popadla svůj Pentax a s několika poznámkami k dobrovolnému živému exponátu začala...
Začátky ale bývají těžké. A když nemáte v ateliéru jak odpálit blesk a nemáte ani stativ, to se fotí těžko. Proto jsem si po chvilce vysloužila zábavnou hračku. Rádiový odpalovač blesku. Proč byl tak zábavný? Nikdo z přítomných odborníků totiž dlouho nemohl přijít na to, jak ho uvést do provozu. To se naštěstí po chvíli podařilo, takže mi už zbývalo jen naučit se s foťákem.
Samozřejmě, považuji se za trochu obstojného amatérského fotografa, ale najednou jsem se ocitla v situaci, které jsem nerozuměla. Naštěstí stačila jediná otázka a chvilka vysvětlování, abych se naučila pracovat v programu pro Mistry, jak to jednou nazval jeden profesionální fotograf.
(Kdo alespoň někdy viděl trochu slušný foťák, určitě si všiml mimo možnosti "auto", kdy skutečně stačí jen cvakat spouští a ono to fotí, také nic neříkajících písmenek P, M a jiných. Jak řekl onen fotograf, M jako Mistr. A v situaci, jako byla tato, jsem se skutečně mistrem musela stát, abych vyfotila alespoň něco.)
Přes veškerý odpor, který (snad) budoucí herec k rostlinám chová, podařilo se mi ho přesvědčit, aby nás nechal udělat několik snímků.
Válka růží? Snad... Ostatně Jakub by do balad o rytířích rozhodně mohl patřit.
Ani se nedivím, že si s klidem střihnul roli Zaklínače v krátkém amatérském filmu.
S takovým člověkem se pracuje skutečně skvěle. Když mu řeknete, co má dělat, splní vaše požadavky téměř do detailu, a když má sám jen tak improvizovat, nedělá mu to problémy.
Samozřejmě nebyl Jakub jediný, kdo nám pózoval před objektivy, nicméně já nemohla v ateliéru strávit tolik času, abych si užila i zbylých modelů...
I tak nelituji. Byla to pro mě odpoledne, při nichž jsem získala mnoho důležitých zkušeností, které v budoucnu určitě využiji. Vím, jak se cítí člověk fotografovaný a pokusím se vyvarovat situací, ve terých bych se jako modelka sama necítila dobře. Vím, co obnáší úloha fotografa, a doufám, že se za něj mohu s klidným svědomím považovat.
Tímto bych také ráda poděkovala Aleši Loziakovi, studentu fotografie na FUD, který nám věnoval svůj čas a úsilí na dvou odpoledních workshopech, a díky němuž vznikly jak mé fotografie, tak i tento článek. :o)
neděle 17. října 2010
LH táboření
Není to tak dávno, kdy jsem se poprvé ocitla mezi landsknechty.
Lépe řečeno mezi šermíři, kteří se v průbehu sezóny stylizují do podoby německých žoldnéřů z období renesance. Dvakrát do roka se schází na táboření, kde se snaží po dobu několika dní žít jako lidé na počátku novověku. Žádná elektřina, žádná umělá vlákna ani bavlna, žádné brambory a rýže k jídlu. Je to trochu drsnější zábava pro zpohodlnělého člověka 21. století, ale koneckonců to dělají ze své vlastní vůle.
Obvyklou náplní všedního dne bývá nacvičování bojových formací s píkami. Mnohahodinové pochodování, neustálé opakování německých povelů, postavení do útoku proti jízdě... jen občas krátká přestávka.
Mimo všechnu tu dřinu je to ale přehlídka perfektních napodobenin dobových šatů, které se vyznačují svou barevností a prostříháváním. Organizátoři pečlivě dbají na to, aby oděvy splňovaly podmínky pro "living history". Povolenými materiály jsou lněné plátno, vlněné sukno nebo hedvábí. Vše poukazuje na to, jak nákladné je pořídit si takovýto kostým.
K landsknechtům neodmyslitelně patří také pokrývky hlavy, ať už prostřihávané klobouky, nebo barety s pštrosím peřím.
Vraťme se ale k samotnému táboření. To se nikdy neobejde bez žen, které by dokázaly připravit chutný pokrm. Co ale může obsahovat, jestliže obvyklý středoevropan šestnáctého století o brambory sotva zavadil a co je to pepř slyšel možná od pocestného?
Samozřejmě všude dostupné maso divokých zvířat, ryb, kořenová zelenina, luštěniny a obilné produkty. Na Moravě vám dodnes na mnoha místech připraví pohankovou kaši, v některých městech zvídavý turista narazí na dobovou krčmu, kde podávají i jiná středověká jídla. Místo dnešního koření se hojně využíval zázvor a bylinky, jako dobromysl nebo tymián.
A co se vařilo u landsknechtů? K obědu hrachová kaše a pečený pstruh, k večeři se pekl chléb s tymiánem a vařilo hovězí na zázvoru...
Ani pánové nezůstávali v kuchyni pozadu a museli pomáhat. Jinak by to ani nešlo. Ač se říká Hanba mužům, kterým žena vládne!, který by odolal prosebným pohledům znavených kuchařek, jež se od rána do večera míhaly kolem ohniště a snažily se o to, aby nikdo nehladověl?
Po vydatném jídle si ale stejně zasloužili chvilku odpočinku. Jistěže každý podle svého gusta.
Nic však netrvá věčně, a proto se odpoledne opět cvičilo. Střelba z hákovnic, zápas dvou mužů a samozřejmě i pochodování s píkami.
O čem by to ale celé bylo, kdybychom si zároveň neužili také trochu legrace? ;o)
Lépe řečeno mezi šermíři, kteří se v průbehu sezóny stylizují do podoby německých žoldnéřů z období renesance. Dvakrát do roka se schází na táboření, kde se snaží po dobu několika dní žít jako lidé na počátku novověku. Žádná elektřina, žádná umělá vlákna ani bavlna, žádné brambory a rýže k jídlu. Je to trochu drsnější zábava pro zpohodlnělého člověka 21. století, ale koneckonců to dělají ze své vlastní vůle.
Obvyklou náplní všedního dne bývá nacvičování bojových formací s píkami. Mnohahodinové pochodování, neustálé opakování německých povelů, postavení do útoku proti jízdě... jen občas krátká přestávka.
Mimo všechnu tu dřinu je to ale přehlídka perfektních napodobenin dobových šatů, které se vyznačují svou barevností a prostříháváním. Organizátoři pečlivě dbají na to, aby oděvy splňovaly podmínky pro "living history". Povolenými materiály jsou lněné plátno, vlněné sukno nebo hedvábí. Vše poukazuje na to, jak nákladné je pořídit si takovýto kostým.
K landsknechtům neodmyslitelně patří také pokrývky hlavy, ať už prostřihávané klobouky, nebo barety s pštrosím peřím.
Vraťme se ale k samotnému táboření. To se nikdy neobejde bez žen, které by dokázaly připravit chutný pokrm. Co ale může obsahovat, jestliže obvyklý středoevropan šestnáctého století o brambory sotva zavadil a co je to pepř slyšel možná od pocestného?
Samozřejmě všude dostupné maso divokých zvířat, ryb, kořenová zelenina, luštěniny a obilné produkty. Na Moravě vám dodnes na mnoha místech připraví pohankovou kaši, v některých městech zvídavý turista narazí na dobovou krčmu, kde podávají i jiná středověká jídla. Místo dnešního koření se hojně využíval zázvor a bylinky, jako dobromysl nebo tymián.
A co se vařilo u landsknechtů? K obědu hrachová kaše a pečený pstruh, k večeři se pekl chléb s tymiánem a vařilo hovězí na zázvoru...
Ani pánové nezůstávali v kuchyni pozadu a museli pomáhat. Jinak by to ani nešlo. Ač se říká Hanba mužům, kterým žena vládne!, který by odolal prosebným pohledům znavených kuchařek, jež se od rána do večera míhaly kolem ohniště a snažily se o to, aby nikdo nehladověl?
Po vydatném jídle si ale stejně zasloužili chvilku odpočinku. Jistěže každý podle svého gusta.
Nic však netrvá věčně, a proto se odpoledne opět cvičilo. Střelba z hákovnic, zápas dvou mužů a samozřejmě i pochodování s píkami.
O čem by to ale celé bylo, kdybychom si zároveň neužili také trochu legrace? ;o)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
