Jako malá jsem věřila, že každé dítě by mělo mít svého velkého, hnědého plyšového medvídka. Takového, který je nikdy neopustí a bude pro ně vždycky sedět u polštáře, aby měli koho obejmout, svěřit se mu...
Já ho nikdy neměla. Nevyhnutelně jsem se upjala na zeleného dráčka, který se mnou procestoval snad celou republiku a prožil si se mnou dobré i špatné chvilky. Ale stále to nebyl méďa.
Jednou jsem svému kamarádovi vysvětlovala (a býval by mi ho koupil), že to je jeden z těch dětských snů, které si člověk nemůže splnit. Prostě nemůže. Ne proto, že by to nebylo možné. Ale právě proto, aby měl něco, o čem může říct, že to byl vždycky jenom sen, a vzpomínat s úsměvem, jak moc si to jako dítě přával.
A najednou to bylo tady...
Maminka mě vytáhla do Babylonu a první, co jsem u vchodu spatřila, byl stánek s plyšovými hračkami. Asi bych kolem něj jen tak prošla a ničeho si nevšimla, kdybychom nepřišly na to, že ten obrovský medvěd není zase tak drahá záležitost a k tomu opravdu odhodlaně vyhlíží, komu by mohl patřit.
Pan prodavač to samozřejmě nenechal jen tak. Musel svému svěřenci pomoci. Takže mi nezbývalo, než se se zasněným pohledem zastavit přímo před čumákem hnědého chlupáče a počkat, co na to mamka. Ta když viděla, jakou by mi udělala radost, okamžitě vytáhla peněženku a odhodlala se k radikálnímu kroku.
Později jsem se jí zeptala, proč mi vlastně koupila plyšáka, když jsem z toho už dávno vyrostla. Někdy prý člověk udělá i tak bláznivou věc, když ví, že to toho druhého skutečně potěší.
Tak mi byl opatřen medvídek. =)
