Jen si hrajte, dokud jste malí

Sousedi nám na chatě nechali dvě malé starosti...



Ginny a jejího chlupatého brášku.





Byla s nimi docela legrace, dokonce i s bráchou. Jen doufám, že až povyrostou, dokáží se o sebe postarat sami.

Lac de Sainte-Croix a Moustiers Sainte-Marie

Z krabice jsem opět vyhrabala zápisník, ze souboru "France 2009" vybrala pár fotek a z hlavy tahám vzpomínky na dubnový zájezd do Provence. Jelikož jsem sotva ve třetí čtvrtině, byla by škoda tento "seriál" nedokončit. Zvlášť, když nakonec čeká to nejkrásnější-Monako.

Ale ať už nezdržuji, za pomoci deníku (z Brněnských papíren za 1.30 Kčs) začínám psát...

Jezero Svatého kříže pod městečkem Aigunes je ve skutečnosti přehradní nádrž, podobně jako severočeské Máchovo jezero.



Dominantou Aigumes je zámek se zdobenými střechami vížek.



V místním obchodě jsme dostali ochutnat mandlový likér, jemuž se ve Francii říká Amandino. Bylo tu možné koupit různé výjimečné věci, ať už olivy v čokoládě, nebo parfém s vůní momózy.

Od Lac de Sainte-Croix jsme se vydali do vesničky Moustiers Sainte-Marie, nad níž se ve skalách tyčí kaplička.



Mezi obřími kamennými homolemi, které jako by držely stráž nad několika desítkami staveb, je zavěšena zlatá hvězda ze 13. století, dar místního rodáka na počest jeho přežití při křižácké výpravě.





Kromě kamenného vápence, který způsobuje tyrkysové zbarvení vody v řece Verdon i jezera Svatého kříže, kam ústí, se v okolí vyskytují jílovité hlíny používané na výrobu keramiky zvané faïence.
Většina obchodů v Moustiers prodává právě tuto křehkou bílou keramiku.





Po velmi důkladné prohlídce celé vesničky (hodina a čtvrt k tomu byla až příliš dlouhá doba) jsem nakonec sobě a svému zbabělému spolužákovi perfektně připravenou francoužtinou objednala les crêpes au miel de lavande. Já šikulka si ale neuvědomila, že v horké palačince se med rozteče a polila jsem si jím svou drahocennou minoltu, proto se omlouvám, že některé z příštích fotografií tím budou trochu poznamenané.

Stejný den následovala ještě krátká zastávka v Aups, kde jsme měli čas dokoupit zásoby a připravit se na poslední, nejnáročnější part celé výpravy. =)

Butterfly life

Tak jsem tu zase. A opět jen s takovou drobností, spíš zamyšlením...



Byla jsem na vycházce a za odpoledného slunce jsem pod hrušní zhlédla desítky Baboček pavích ok.



Vyhřívaly se v posledních letních paprscích a líně stahovaly křídla.



Jaký to mají život...



...lehkovážný...



...přelétavý...



...MOTÝLÍ.

Když si marně zkouším srovnat myšlenky...

S úsměvem mikymauze

Pod horkou sprchou
vykřičet zmatek
možná i lásku
to by šlo lehce

S úsměvem mikymauze
přežít dnes pátek
poslední minuty
když spát se nechce

Uvěřit slovům
ostatních lidí
odbočit správně
prásknout bubliny

Jít svojí cestou
ať Bůh to vidí
žijem jak se dá
nejsme bez viny

Zpívat Nohavicu
nahlas se smát
snad tiše plakat
když je to třeba

Však být sám sebou
trochu se bát
hostovi nabídnout
soli a chleba

A prostě všechno
co k tomu patří...

I to, co nepatří.

***


Možná, že to k životu patří. A možná, že ne...

To už je tak dlouho?!

Ano, zděsila jsem se nad tím, že poslední příspěvek jsem uveřejnila cirka před měsícem. To je pěkně dlouhá doba na to, že jsem už několik týdnů doma a určitě se mám čím pochlubit.
Jenže...mozzila stále odmítá se mnou spolupracovat a já zase odmítám spolupracovat s explorerem. Takže vás čeká prozatím jen čtení. Fotky jsou hudbou budoucnosti. :)

A aby toho nebylo tak poskrovnu, první poprázdninové noci jsem nemohla spát...a tak vzniklo toto:

Viděla jsem větve bříz a jejich stíny, jak se opatrně míhají v nočním vánku pod pouliční lampou. Zlehka, jakoby stydlivě, se pohupovaly v tichém rytmu první záříjové noci.
Dívala jsem se z okna.
Víte, už několik měsíců mám nové velké okno. Plastové. Takové, jaké se dnes dělají při zateplování paneláků.
Jsem za to ráda, protože z něj vidím alespoň kousek hvězdné oblohy. Stačí mi dívat se nahoru do modré temnoty vesmírného nekonečna a vidět několik hvězdných majáků vzdálených miliardy světelných let.
Já moc nerozumím souhvězdím, i když bych chtěla. Poznám akorát Velký a Malý vůz, Oriona a Kasiopeju. Ale i s tím si vystačím.
Mně se líbí koukat do té temnoty, do té neskutečné dálky a vidět...vidět něco, co nemohu nikdy pochopit. Není to jako jablko, které spadlo Newtonovi na hlavu, ani lampa v kostele, jenž se kývala v průvanu právě, když do něj vstoupil Galilei. Je to něco vzdáleného a obrovského. Něco, co bude lidi udivovat ještě desítky, možná stovky let, než tomu skutečně přijdou na kloub. Myslím doopravdy, do posledního puntíku, poslední černé díry, posledního zbytku temné energie. Až si budou malé děti říkat, jak je to jednoduché, proč vlastně hvězdy svítí a jak to všechno vzniklo a jakou silou to drží pohromadě.
Dívám se nevědoucí na naši minulost i budoucnost a možná tuším...
Ale zatím se listy přestaly kývat, já ohmatala nedávno umyté okno, takže ho zítra, nebo za týden, budu muset znovu vyleštit, protože mi to nedá, uběhly další minuty prvního záříjového dne a já bych měla se svými myšlenkami zalézt pod peřinu a alespoň chvíli spát.
Jsou dvě hodiny ráno 1. září 2009.