Dnes, 21.11.2009, se v pražském kulturním centru Zahrada konalo setkání fotografů. Vzhledem k tomu, jak jsem v tomto zájmu zainteresovaná, bylo mi nabídnuto, abych se ho také zúčastnila. A dovoluji si tvrdit, že jsem přijmutím tohoto návrhu neprohloupila.
Ač mě čekalo po nočním posezení v čajovně poměrně nepříjemné vstávání o šesté, které mi bývá zvykem jen každý všední den, cítila jsem nadšení. Netušila jsem sice, co přesně mě čeká, ale nabídka programu byla opravdu pestrá.
Každou celou hodinu přednáška ve velkém sále, přednáška s diskuzí v malém a ukázky z praxe v místnosti zvané Alvin. Mimo to bylo v nabídce také několik placených workshopů.
První povídání o jižní Africe, které začínalo v 9.15 jsem sice nestihla od úplněho začátku, ale i tak to byl docela slušný start. Nic moc náročného.
O desáté už to ale začalo. Přednáška o základech fotografování, která by jindy panu Fošenbauerovi zabrala i několik hodin, ne-li dní, měla být ukončena do jedenácti. Za tu dobu jsem se však stihla dovědět jen něco málo z historického vývoje fotoaparátů, rozdíly mezi jednotlivými druhy a nakonec, první, co na mne jako úplného laika zapůsobilo, používání poloautomatických programů digitálních zrcadlovek.
Po této intenzivní hodince jsem se přemístila opět na promítání do velkého sálu, kde nám byly představeny "fotobanky" a prodej fotografií pomocí nich. Zajímavé, avšak pro mě téměř zbytečné, protože se svým, ač milovaným, přístrojem nemůžu splnit ani požadavky na minimální velikost snímků.
Následovala ukázka pěkných fotografií pana Macenauera z Rumunska. Ovšem komentáře trochu pokulhávaly a tak mi nikdo nemůže mít za zlé, že jsem se pustila do čmárání po sešitě, který jsem, mimochodem, dostala jako jeden z presentů při příchodu.
Následně jsem se přesunula do Alvinu na ukázku retuše portrétů. Přednášející byl sice trochu vtipálek a bývalo by to bylo zajímavé, kdybych nestála až úplně vzadu a viděla na plátně alespoň některé popisky. Nicméně ani tak by to pro mě nebylo příliš přínosné, protože šlo o práci s Photoshopem, který nevlastním a v dohledné době se to nejspíš ani nezmění. Škoda.
Ve dvě hodiny započala přednáška, kterou považuji za absolutní vrchol. Chomutovský fotograf Pavel Krásenský podal poměrně přijatelným způsobem publiku takové zážitky, které by z úst méně nadaného "řečníka" nejspíš za moc nestály. A k tomu jeho makrofotografie mravenců ať už z Austrálie, nebo z Česka, dalšího hmyzu, který si prý často nosí a uchovává doma a nakonec i minerálů, do nichž se prý pustil teprve před nedávnem... Prostě skvělé.
Na další hodinu jsem si naplánovala, že se dovím něco o Lightroomu, ale zaprvé jsem nestihla začátek kvůli vyhlášení soutěží, za druhé jsem potřebovala trochu pauzu na odpočinek od informací a probrání poznatků s dalšími účastníky, se kterými jsem přijela, a také proto, že k této přednášce nakonec vůbec nedošlo, protože se o tu dobu protáhla její, nejspíš by se dalo říci první část v jiném sále. Nakonec jsem shledala, že bych díky ní stejně nebyla o mnoho chytřejší. Takže mi to ani tolik nevadí.
Poslední čtvrthodinu jsem strávila na promítání fotek "Ze života celebrit ptačích útesů" pana Bambouska, který dokázal dokonale "zvěčnit" papuchalky. Celkově to působilo hodně emotivně, protože tito podivuhodní ptáci vyjadřují svými zvyky něco, co bychom my lidé u takových tvorů nejspíš neočekávali-lásku a věrnost.
Šestnáctou hodinou začínala prezentace o HDR, které se týká vlastně skládání několika fotografií stejného místa s různou expoziční dobou. Využívá se toho tam, kde je široký tonální rozsah, což znemaná hodně světlé a hodně tmavé objekty v jednom záběru, například okno v temné budově nebo fotografování v noci. Jsou k tomu ovšem potřeba také programy, které snímky poskládají a pomohou vytvořit výslednou fotografii. Nevím, jestli bych měla trpělivost takto fotit, protože expoziční doba může dosahovat i půl minuty. Větším problémem jsou ovšem opět programy, za které se musí zaplatit, pokud mají být dostatečně kvalitní. A já, chudý student...
Nakonec jsem se přesunula na druhou přednášku pana Macenauera, tentokrát o Pákistánu, hlavně místních "osmitisícovkách". Povídání bylo o něco záživnější než prve, to ale nic nemění na tom, že jsem si při něm příjemně podřimovala, než mě probrala zpráva, že se chystáme k odchodu na vlak zpátky do Ústí. Nakonec jsem to i docela uvítala, protože sprint na metro mě docela povzbudil.
Den to byl skutečně náročný, ještě teď vstřebávám zážitky a informace a vím, že jsem si na tuto sobotu nemohla najít lepší program. Snad se mi opět někdy poštěstí se podívat na podobnou akci a třeba se zúčastnit i nějakého workshopu.
.jpg)
