Sem patřím

Pro mě trocha nostalgie, když jsem se znovu vrátila na místa, kudy snad tehdy chodíval můj táta, když byl mladý...



Mé nohy mě vedou, aniž vědí kam,
cestami prochozenými v Tvém mládí.
Na místa, která posté poznávám,
ta, která pohled, stejně srdce hladí.

Paprsky zimní mezi větvemi stromů
bosými jak nohy brouzdající travou.
Konečně došli jsme zpátky domů,
poznala jsem tady naši duši-pravou.

Sem patřím, táto.



Tichá Orlice a choceňský mlýn. Za jarního slunce se tam posadit a jen poslouchat vodu...



Stíny v parku v Pelinách pod zimní jinovatkou.



Lavička. Jeden z mých oblíbených námětů k fotografování, snad trochu okoukaný, ale mám je ráda. Člověk si může představit tolik příběhů, které se snad mohly odehrát...



Tohle mi na první pohled trochu připomnělo Kelty. Pravěký národ, který mě vždy fascinoval svou kulturou, zvyky, uměním. Ale to už by bylo na jiný článek. :)



Kudy dál vedly mé kroky...



Pod paprsky...



Choceňské nádraží z mostu, kam jsme už od malička chodili sledovat vlaky.





V Zámeckém parku.





Pro tenhle snímek jsem se musela vrátit...
Pro tu holčičku, která tudy snad proběhla, aniž by si uvědomila, že její hříva nabyla volnosti...
Pro tu dívku, kterou polibkem osvobodil její princ...
Pro vzpomínku na dětství, možná na cizí...