Slavnosti v Krumlově (17.-19.6.2011)

Jeden z mála klidných víkendů, které jsem za poslední dobu prožila (a lepší už to nebude). Ač byl deštivý, vydařil se maximálně, alespoň co mohu soudit dle té hrstky fotek, jež se mi o páteční noci vydařily. Po předchozích zkušenostech jsem se již více v kostýmu s "nedobovým" foťákem na veřejnosti neukazovala.

I kdyby nic jiného, za tuhle fotku to stálo (zatím bez editace).
A na sv. Václava zase za turistu...

Nightmare

Myslím, že to byla Toyen, která namalovala ten divný surrealistický obraz s okem. (A ne jeden.)
Když jsem ho viděla, začalo to ve mně hlodat... Chtělo by to pár špendlíků. Nevím, proč mě napadly právě špendlíky, ale to oko mě zneklidňovalo. Ono když to na vás kouká z výše tří metrů (dataprojektor) dlouhé minuty, nic příjemného to není. Takže tak.
A protože jsem líná na to, abych kreslila, snažila jsem se vymyslet, jak svůj nápad zrealizovat prostřednictvím fotoaparátu.
Nevěřili byste, jak těžko se v Praze shání želé oči! Proběhla jsem spoustu cukráren, vietnamských sámošek i dárkových obchodů se všemi blbostmi, na které si člověk jen může vzpomenout, ale oči nikde.
Měla jsem utkvělou představu, že jediné místo, kde je můžu ještě sehnat, bude cukrárna na malém městě. A taky že ano. Při nedělní návštěvě Staré Boleslavi mě drahý zatáhl na zmrzlinu, a co nevidím na pultíku před prodavačkou? Celou krabici želatinových očí!

Ale aby to nebylo jen o té noční můře, kterou mi Toyen vnutila, nechala jsem se v průběhu focení strhnout svou náklonností k makru a těmi úžasnými barvičkami špendlíků.

Vím, tohle je trochu podfuk. Mluvím o barvičkách a je to černobílé, ale já si prostě nemohla vybrat, jak by to bylo nejlepší...




(...)

Kurz produktové fotografie (31.5.2011)

Tak to konečně přišlo. Dlouho očekávaná odměna za práci, kterou odvádím pro Mercatores. Poslední dny jsem se nemohla ani dočkat úterního odpoledne.
Ani ne dvě hodiny teorie o tom, co to je produktová fotografie, jak ji dělat či nedělat, jak používat světla... A hned nato došlo na samotné focení v perfektně vybaveném ateliéru pražského Fotoinstitutu.

Pro začátek něco jednoduchého, třeba papírová krabička. S vysokou clonou a dlouhým časem, aby byla úplně ostrá.

"Tomuhle já říkám ostřítko. Je to šikovná pomůcka, když ostříte manuálně... Ale jednou jsem takhle fotil dorty pro cukráře, a teprve když jsem mu ty fotky předával, jsem si všiml, že na všech bez výjimky jsem ten papírek zapomněl."

A takhle už vypadá finální verze se správným odleskem, jaký má porcelán mít.

Jedna fotka toho, jak se to fotit nemá. Černý pruh uprostřed by se měl správně změkčit odrazem světla, nejlépe od polystyrenové desky.

Čepel nože by měla být vždy tak trochu přepálená. Ale co když chce člověk fotit damascenskou ocel?

Na focení skla na jakémkoli (černém nebo bílém) pozadí, jsou potřeba dvě pořádná světla. Jenomže já nemám doma ani jedno, takže ze mě pořádný fotograf asi nebude. xD

Jak se nasvěcuje sklo na bílém pozadí.

Chtělo by to trochu barvy. Dva různé filtry připevněné ke světlům.

Pomyslná třešnička na dortu. No není přímo "k sežrání"?
A kupodivu, i když se to panu fotografovi moc nelíbilo, není tenhle překrásný salát ani nastříkaný různými přípravky k dodání nebo naopak omezení lesku.

Krátké shrnutí:
Až budu mít zbytečných pár (desítek) tisíc, přestanu to dělat jako úplný amatér.
Salát byl moc dobrý.
Večer jsem se na Novinkách dočetla, že ty okurky ze Španělska za nic nemohly.
Takže dobrý pocit.