Myslím, že to byla Toyen, která namalovala ten divný surrealistický obraz s okem. (A ne jeden.)
Když jsem ho viděla, začalo to ve mně hlodat... Chtělo by to pár špendlíků. Nevím, proč mě napadly právě špendlíky, ale to oko mě zneklidňovalo. Ono když to na vás kouká z výše tří metrů (dataprojektor) dlouhé minuty, nic příjemného to není. Takže tak.
A protože jsem líná na to, abych kreslila, snažila jsem se vymyslet, jak svůj nápad zrealizovat prostřednictvím fotoaparátu.
Nevěřili byste, jak těžko se v Praze shání želé oči! Proběhla jsem spoustu cukráren, vietnamských sámošek i dárkových obchodů se všemi blbostmi, na které si člověk jen může vzpomenout, ale oči nikde.
Měla jsem utkvělou představu, že jediné místo, kde je můžu ještě sehnat, bude cukrárna na malém městě. A taky že ano. Při nedělní návštěvě Staré Boleslavi mě drahý zatáhl na zmrzlinu, a co nevidím na pultíku před prodavačkou? Celou krabici želatinových očí!
Ale aby to nebylo jen o té noční můře, kterou mi Toyen vnutila, nechala jsem se v průběhu focení strhnout svou náklonností k makru a těmi úžasnými barvičkami špendlíků.
Vím, tohle je trochu podfuk. Mluvím o barvičkách a je to černobílé, ale já si prostě nemohla vybrat, jak by to bylo nejlepší...
(...)
Žádné komentáře:
Okomentovat