S několika přáteli jsme se včera vydali do Prahy, podívat se na "trojrozměrnou" Alenku. Přestože preferuji klasické filmy na plátně, těšila jsem se jako malá.
Ne, že bych hlavní město nebývala prošla již mnohokrát, ale asi pokaždé se budu cítit jako děvčátko v říši divů. Jistě, jde jen o to, že je náhle vše o trochu větší. Více budov, více automobilů, více lidí... A já s očima navrch hlavy raději pozoruji, než abych mluvila.
Několikahodinové čekání jsme si ukrátili cestou na Matějskou pouť. Další z míst, kde jsem byla poprvé a jen jsem koukala, o co všechno jsem přicházela maminčinými nesmlouvavými slovy, že: "Co bychom na Matějské dělali, když všechno je moc drahé a už to není jako dřív." Tímto mi byl splněn další z velkých dětských snů.
Protože se chlapci předháněli, kdo se víc vyšvihne před svou dívkou, a kde jinde, než na střelnici, dostala jsem svou první růži z papíru.
Jak zpívají Nedvědi:
"Na pouti jsem vystřelil
růži z papíru
dala sis jí do vlasů
kde hladívám tě já..."
A abych nezapomněla na Alenku. Samozřejmě, obrovský zážitek, ale asi bych si ji víc užila dvojrozměrně. Třetí rozměr ve filmu je něco jiného než skutečnost, a mně tyto nedostatky trochu ubírají na celkovém dojmu.
Přesto, být Alenkou v říši divů, to by stejně bylo něco.
Ale být děvčátkem ve "velké Praze", na to se také nezapomíná.
