Ne, že bych hlavní město nebývala prošla již mnohokrát, ale asi pokaždé se budu cítit jako děvčátko v říši divů. Jistě, jde jen o to, že je náhle vše o trochu větší. Více budov, více automobilů, více lidí... A já s očima navrch hlavy raději pozoruji, než abych mluvila.
Několikahodinové čekání jsme si ukrátili cestou na Matějskou pouť. Další z míst, kde jsem byla poprvé a jen jsem koukala, o co všechno jsem přicházela maminčinými nesmlouvavými slovy, že: "Co bychom na Matějské dělali, když všechno je moc drahé a už to není jako dřív." Tímto mi byl splněn další z velkých dětských snů.
Protože se chlapci předháněli, kdo se víc vyšvihne před svou dívkou, a kde jinde, než na střelnici, dostala jsem svou první růži z papíru.
Jak zpívají Nedvědi:
"Na pouti jsem vystřelil
růži z papíru
dala sis jí do vlasů
kde hladívám tě já..."
A abych nezapomněla na Alenku. Samozřejmě, obrovský zážitek, ale asi bych si ji víc užila dvojrozměrně. Třetí rozměr ve filmu je něco jiného než skutečnost, a mně tyto nedostatky trochu ubírají na celkovém dojmu.
Přesto, být Alenkou v říši divů, to by stejně bylo něco.
Ale být děvčátkem ve "velké Praze", na to se také nezapomíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat