Masky

Prý bych měla z tváře strhnout masku, kterou nosím. Ale ať se snažím sebevíc, zůstává mi v rukou stále stejný obličej, který ráno co ráno vídám v zrcadle.
Ty dvě masky byly darem, na který nelze zapomenout. Stejně jako na člověka, jemuž teď patří...

Zapomenout nemohu ani na jednu z mých prvních básní, napsanou před téměř dvěma roky po ranní chůzi rosou.


Až bude ráno rosa
a slunce vysvitne,
já půjdu sama-bosá,
tvou masku rozetne.

Ukáže všem pravdu,
sluneční ten svit,
-vystrčenou bradu,
jestli ji můžeš mít.

Z tvé tváře smyje barvu,
jíž zakrýt chceš svou lež
a faleš, krutost, zradu.
Běž! Běž! -Neunikneš.

Snad ukrýváš jen smutek,
žal skrýt před všemi chceš,
ale i tento skutek
je nekonečná lež.

Když slunce smyje stíny,
snad ti to přijde líto,
svět spatří tvoje činy
a každý posoudí to.

Sám.