Pour Feliciter

Do nového roku přeji všem čtenářům jen to nejlepší, hodně úspěchů a hlavně pohodový život. Užijte si Silvestr, ať už v kruhu rodinném, nebo s přáteli, a snad i já se tady v roce 2010 ještě objevím. :)

Sem patřím

Pro mě trocha nostalgie, když jsem se znovu vrátila na místa, kudy snad tehdy chodíval můj táta, když byl mladý...



Mé nohy mě vedou, aniž vědí kam,
cestami prochozenými v Tvém mládí.
Na místa, která posté poznávám,
ta, která pohled, stejně srdce hladí.

Paprsky zimní mezi větvemi stromů
bosými jak nohy brouzdající travou.
Konečně došli jsme zpátky domů,
poznala jsem tady naši duši-pravou.

Sem patřím, táto.



Tichá Orlice a choceňský mlýn. Za jarního slunce se tam posadit a jen poslouchat vodu...



Stíny v parku v Pelinách pod zimní jinovatkou.



Lavička. Jeden z mých oblíbených námětů k fotografování, snad trochu okoukaný, ale mám je ráda. Člověk si může představit tolik příběhů, které se snad mohly odehrát...



Tohle mi na první pohled trochu připomnělo Kelty. Pravěký národ, který mě vždy fascinoval svou kulturou, zvyky, uměním. Ale to už by bylo na jiný článek. :)



Kudy dál vedly mé kroky...



Pod paprsky...



Choceňské nádraží z mostu, kam jsme už od malička chodili sledovat vlaky.





V Zámeckém parku.





Pro tenhle snímek jsem se musela vrátit...
Pro tu holčičku, která tudy snad proběhla, aniž by si uvědomila, že její hříva nabyla volnosti...
Pro tu dívku, kterou polibkem osvobodil její princ...
Pro vzpomínku na dětství, možná na cizí...

Kofoláčci

A je to tady. Stejně jako mnoho dalších, zasáhla i mě reklama na kofolu natolik, že jsem se sama pustila do vyrábění "voodoo panenek", jimž se začalo říkat kofoláčci.
Snažím se a myslím, že se stali tím nejlepším, co jsem mohla darovat lidem, které mám ráda...

Tady jsou fotky některých z nich.

Mám "štěstí" na knoflíky...

Mám štěstí na knoflíky...
Nebo spíš na lidi, kvůli kterým je ztrácím?
Možná.



Ten průhledný se mi utrhl z kalhot, ani nevím jak, asi před půl rokem.
Tehdy jsem poznala přítele, pro kterého bych dokázala udělat cokoliv, kdyby to bylo třeba.
Jsem blázen.
Ale on je větší.



Tentokrát jsem přišla o ten kovový, z koženého kabátu.
Jen cinknutí ve sněhu, když jsem dnes večer opouštěla čajovnu ve skvělé náladě po boku dalšího z mých dobrých přátel.



A tak mě napadlo, jestli v tom není něco víc než jen náhoda...
Kdoví?

Předvánoční...

Poslední týden byl opravdu náročný. A tím myslím opravdu jako OPRAVDU.
Začalo to zaděláváním na cukroví, pokračovalo jeho pečením, sháněním dárků, uklízením a všemožnými přípravami.
A do toho se mi připletlo pár koncertů.
Minulé pondělí Janek Ledecký v Novém Boru, který přinesl opravdovou vánoční atmosféru. Můj idol z dětství vystoupil na nevelké jeviště s desítkou svíček, které rozestavil před diváky, přidal vánoční stromek a nakonec i obrovského františka. Já, sedící ve třetí řadě uprostřed, přede mnou nikdo, jsem byla přímo na ráně, takže jsem tu "vůni" cítila až do přestávky, kdy konečně dodoutnal.
Ale Janek, s Nostitz quartetem, předvedl perfektní vánoční vystoupení i se spoustou nevánočních písní. Mně úplně nejvíc dostala Posílám ti, kterou jsem tehdy slyšela poprvé, ale i tak jsem si ji celou cestu domů v hlavě pobrukovala.
Do Ústí jsem si mimo to odvezla i krásné vzpomínky, na které minimálně do příštího koncertu nezapomenu.
Jak už jsem ale zmínila, navštívila jsem více koncertů. Respektive ještě jeden, a to UDG v Národním domě v jejich rodném městě v pátek 11.12.2009. A to teprve stálo za to. Předkapela Liwid z Karlových Varů nás lehce připravila na to, co mělo následovat. Měli skvělou hudbu, hlavně baskytaru, ale texty o něco prostší. Nemohla jsem přeci očekávat to nejlepší už na začátku. :)
A skutečně, jakmile za všeobecného vykřikování "UDG! UDG!" přišli na pódium, bylo to něco ohromujícího. Kdybych u sebe bývala neměla perfektní zrcadlovku, kterou mi půjčili ve škole, asi bych taky skákala do půlmetrové výšky, máchala rukama... Takhle jsem nevěděla, kam s objektivem dřív a sotva jsem stačila zpívat, nebo spíš křičet texty, které znám skoro nazpaměť. Nové písničky z alba Autoportrét, ke kterému náleželo turné, nevyjímaje. Samozřejmě zazněly i starší songy jako Hvězdář, Piloti, či dokonce Ostrovy.
A ve mně to zanechalo snad ještě větší dojem než skvělý vánoční koncert Janka Ledeckého, ze kterého jsem si bohužel nepřivezla ani žádné fotky.
Takže se podělím alespoň o páteční úlovky. :)

Such an EMOtional day...

Dnešní den konečně opět přálo počasí, a tak mi to nedalo, abych někam nevyrazila. Po rodinné oslavě s prarodiči na nádraží a potom ještě kousek dál...
A o něco dál také v mých myšlenkách, emocích, fantazii.





Neobyčejnost obyčejného domku...



Kam skutečně vedou schody z pražců?



Listí už dávno spadalo, a dalo pohlédnout do dálky...přes poslední listopadové sluneční paprsky.



Bezstarostnost...(nevěřím, že se bojí výšek)







Jaký příběh by mohl patřit tomu kusu látky na břehu, který dává tolik prostoru lidské představivosti...?
Vítr přinášel smutný zpěv víly, jenž ztratila sama sebe, nebo snad někoho jiného? Kdoví...



...ale skutečnost bude asi o mnoho obyčejnější.



Kostel sv. Šimona a Judy, kam jsem každoročně chodívala na adventní koncert naší základní umělecké školy. Vzpomínám na tu atmosféru, kdy ve vymrzlém chrámu zazněly varhany a všichni cítili, jak se blíží Vánoce. Ty správné Vánoce, se starými tradicemi, láskou, štěstím...s vírou.





Such an EMOtional day...

Setkání fotografů

Dnes, 21.11.2009, se v pražském kulturním centru Zahrada konalo setkání fotografů. Vzhledem k tomu, jak jsem v tomto zájmu zainteresovaná, bylo mi nabídnuto, abych se ho také zúčastnila. A dovoluji si tvrdit, že jsem přijmutím tohoto návrhu neprohloupila.
Ač mě čekalo po nočním posezení v čajovně poměrně nepříjemné vstávání o šesté, které mi bývá zvykem jen každý všední den, cítila jsem nadšení. Netušila jsem sice, co přesně mě čeká, ale nabídka programu byla opravdu pestrá.
Každou celou hodinu přednáška ve velkém sále, přednáška s diskuzí v malém a ukázky z praxe v místnosti zvané Alvin. Mimo to bylo v nabídce také několik placených workshopů.
První povídání o jižní Africe, které začínalo v 9.15 jsem sice nestihla od úplněho začátku, ale i tak to byl docela slušný start. Nic moc náročného.
O desáté už to ale začalo. Přednáška o základech fotografování, která by jindy panu Fošenbauerovi zabrala i několik hodin, ne-li dní, měla být ukončena do jedenácti. Za tu dobu jsem se však stihla dovědět jen něco málo z historického vývoje fotoaparátů, rozdíly mezi jednotlivými druhy a nakonec, první, co na mne jako úplného laika zapůsobilo, používání poloautomatických programů digitálních zrcadlovek.
Po této intenzivní hodince jsem se přemístila opět na promítání do velkého sálu, kde nám byly představeny "fotobanky" a prodej fotografií pomocí nich. Zajímavé, avšak pro mě téměř zbytečné, protože se svým, ač milovaným, přístrojem nemůžu splnit ani požadavky na minimální velikost snímků.
Následovala ukázka pěkných fotografií pana Macenauera z Rumunska. Ovšem komentáře trochu pokulhávaly a tak mi nikdo nemůže mít za zlé, že jsem se pustila do čmárání po sešitě, který jsem, mimochodem, dostala jako jeden z presentů při příchodu.
Následně jsem se přesunula do Alvinu na ukázku retuše portrétů. Přednášející byl sice trochu vtipálek a bývalo by to bylo zajímavé, kdybych nestála až úplně vzadu a viděla na plátně alespoň některé popisky. Nicméně ani tak by to pro mě nebylo příliš přínosné, protože šlo o práci s Photoshopem, který nevlastním a v dohledné době se to nejspíš ani nezmění. Škoda.
Ve dvě hodiny započala přednáška, kterou považuji za absolutní vrchol. Chomutovský fotograf Pavel Krásenský podal poměrně přijatelným způsobem publiku takové zážitky, které by z úst méně nadaného "řečníka" nejspíš za moc nestály. A k tomu jeho makrofotografie mravenců ať už z Austrálie, nebo z Česka, dalšího hmyzu, který si prý často nosí a uchovává doma a nakonec i minerálů, do nichž se prý pustil teprve před nedávnem... Prostě skvělé.
Na další hodinu jsem si naplánovala, že se dovím něco o Lightroomu, ale zaprvé jsem nestihla začátek kvůli vyhlášení soutěží, za druhé jsem potřebovala trochu pauzu na odpočinek od informací a probrání poznatků s dalšími účastníky, se kterými jsem přijela, a také proto, že k této přednášce nakonec vůbec nedošlo, protože se o tu dobu protáhla její, nejspíš by se dalo říci první část v jiném sále. Nakonec jsem shledala, že bych díky ní stejně nebyla o mnoho chytřejší. Takže mi to ani tolik nevadí.
Poslední čtvrthodinu jsem strávila na promítání fotek "Ze života celebrit ptačích útesů" pana Bambouska, který dokázal dokonale "zvěčnit" papuchalky. Celkově to působilo hodně emotivně, protože tito podivuhodní ptáci vyjadřují svými zvyky něco, co bychom my lidé u takových tvorů nejspíš neočekávali-lásku a věrnost.
Šestnáctou hodinou začínala prezentace o HDR, které se týká vlastně skládání několika fotografií stejného místa s různou expoziční dobou. Využívá se toho tam, kde je široký tonální rozsah, což znemaná hodně světlé a hodně tmavé objekty v jednom záběru, například okno v temné budově nebo fotografování v noci. Jsou k tomu ovšem potřeba také programy, které snímky poskládají a pomohou vytvořit výslednou fotografii. Nevím, jestli bych měla trpělivost takto fotit, protože expoziční doba může dosahovat i půl minuty. Větším problémem jsou ovšem opět programy, za které se musí zaplatit, pokud mají být dostatečně kvalitní. A já, chudý student...
Nakonec jsem se přesunula na druhou přednášku pana Macenauera, tentokrát o Pákistánu, hlavně místních "osmitisícovkách". Povídání bylo o něco záživnější než prve, to ale nic nemění na tom, že jsem si při něm příjemně podřimovala, než mě probrala zpráva, že se chystáme k odchodu na vlak zpátky do Ústí. Nakonec jsem to i docela uvítala, protože sprint na metro mě docela povzbudil.
Den to byl skutečně náročný, ještě teď vstřebávám zážitky a informace a vím, že jsem si na tuto sobotu nemohla najít lepší program. Snad se mi opět někdy poštěstí se podívat na podobnou akci a třeba se zúčastnit i nějakého workshopu.

Chtěla bych umět tančit víc

Vím, že poslední dobou se svými příspěvky nesnažím zavděčit věrným čtenářům, proto je tento na nějakou chvíli zase poslední, který se týká mé umělečtější tvorby. A brzy se snad podělím o další fotografie. :)

Tahle malá čmáranice vznikla už před delší dobou, to jsem ještě pomatená létem občas mívala pocity, že bych tančila...
Báseň vznikla teprve nedávno díky inspiraci jedním milým tanečníkem, který se mnou měl jednoho večera trpělivost a snažil se mě naučit se alespoň trochu hýbat. :)



V snad nejtěsnější blízkosti
pohledy stranou do očí
lidí jenž tančí kolem nás
nikdy jsem tolik nežila.

Chtěl jsi mne učit volnosti
když noha k noze vykročí
pohyby k podtržení krás
při hudbě která nebyla.

Zazněla tiše do uší
pro rytmus chvíle věčnosti
já hleděla ti do duše
však viděla jsem pouze část.

Jak poklidně srdce buší
bez jakékoli slabosti
je smyslem tvého života
-tanec- a já jsem jenom strast.

Ona - anděl

Jak je možné si všimnout v dolním rohu, je tato kresba už trochu starší, ale vzhledem k tomu, že byla mou pololetní školní prací a na přání profesorky výtvarné výchovy byla vystavena na chodbách školy, téměř jsem na ni zapomněla, a tak se k ní vracím teď, kdy mi byla laskavě navrácena.
Pravda, dnes bych ji s jistotou nakreslila lépe, přesto jsem stále natolik spokojená, že se nestydím toto dílo zveřejnit. Snad to zní trochu egoisticky, ale když už mám pocit, že jsem něco vytvořila dobře, vlastníma rukama, nevidím na tom mnoho špatného.



Detail a, pro velký úspěch, ještě detail detailu. :)

Pátek třináctého

Už se chýlí ke konci a to je dobře. Ne, že by pro mě byl obvykle nešťastným dnem, ale tentokrát se skutečně nevyvedl.
Písemka z matiky, kterou si poprvé nejsem jistá...
Schůzka, na kterou jsem nemohla jít...
Bylo toho víc.
Nicméně alespoň poslední půlhodinka mi ukázala, že není všechno ztracené, ani pátek třináctého. =)



A tady jedna starší kresba, nad kterou je třeba se trochu zamyslet...

Sem patřím...

O podzimních prázninách (já vím, že už je to pěkných pár dní zpátky), jsem byla opět v Chocni. Je tam krásně.
A najednou jsem cítila, že sem prostě patřím. Všechny problémy byly hned daleko a já měla chuť zase fotit, psát, přemýšlet...
















...ŽÍT.