čtvrtek 27. října 2011

A nejzajímavější na tom je...


...že jsem do sebe tenhle kousek nacpala jenom proto, že jsem si ho chtěla vyfotit. To abych konečně měla důvod nechat nějaký obrázek barevný. Protože bez toho oranžového kaviáru by to prostě nevypadalo tak k nakousnutí.

(Running Sushi v Praze v Bruselské)

Návraty

Jestli to takhle půjde dál, můžu se s přehledem přihlásit na Week of Life...
Začátek prázdnin byl předzvěstí následujícího shonu, ale stál za to.


Nejprve návštěva u dědy...


...která se samozřejmě neobešla bez oběda.


A také sklenky vinného střiku, přemýšlení a polemizování o všem možném.


Oprašování vzpomínek...




Starých i nových smutků.


A potom zase o dům dál, tentokrát za rozverným mládím.



Nakonec procházka Churchillovou ulicí.



A posezení v té nejlepší čajovně - U Vysmátý žáby.



Poklidné zakončení vyčerpávajícího dne před ještě náročnější nocí.


Kdo by to byl řekl, že po pátém nálevu zeleného japonského čaje probdím i těch pár skrovných hodin, na které jsem mohla ulehnout?


To je tajemství Tamaryokuchi.

úterý 25. října 2011

Z toulek velkým městem II


V náladě dnešního večera, návratu ze semináře psychologie...


Za šerého svitu v podloubí...


V doprovodu pouličních lamp...


Obrazů...



...a odrazů.


V samotě další bílé lavičky...


Ve vzpomínkách na tátu...


...prostě v tónech modré.

pondělí 24. října 2011

Já to prostě nevydržím!


Nevydržím nefotit. Teď jsem pár víkendů stávila poflakováním, učením, a toho svého černého drobečka jsem ani nevzala do ruky. Ale takhle to nejde. Jako bych přišla o ruku, o kus mého já. Takže musím. Musím fotit, i kdyby to měly být úplné pitomosti... A tak vznikl portrét prasklé žárovky.

pondělí 17. října 2011

Už to mám jisté

Téměř po roce prožitém v Praze se chystá další stěhování.
Ne že by mi mé nynější bydliště nějak přirostlo k srdci. A o večerní procházky z Pohořelce na Národní stejně nepřijdu. Takže jedině dobře.
Podzim je čas změn.


Přiznávám, že trochu neprávem jsem odsoudila tohle celkem poetické místo. Když je člověk ochotný nachodit tak deset dvanáct kilometrů, objeví věci, které by nečekal.


Jenomže noční procházky parkem nejsou to, po čem by mé srdce toužilo.


Takže mi můj drahý slíbil, že se začne poohlížet po bydlení dál než na druhém konci Prahy. A já budu moci s klidným svědomím říci: Už nejsem pražák. Ale vím, jaké to je.
A nestěžuju si. :o)

středa 12. října 2011

Landsknechtské táboření

První říjnový víkend proběhl opět ve znamení living history. Landsknechtské táboření nedaleko Prahy u vesnice Ptice nám tentokrát oživila noční návštěva zapřísáhlých nepřátel, švýcarů.


Samozřejmě si svůj noční přepad a vyvraždění poloviny našich chrabrých, byť trochu znavených žoldáků odpykali účastí na nácviku pochodů a soubojů, a odplata v podobě přepadení jejich tábora je také nemine.


Velitel se samozřejmě přelstít nenechal a druhého dne potrestal také nepozornou hlídku.



Protože táboření není jen o nácvicích boje, ale taky o stavbě laagru, vyzkoušeli si lancoši, poučeni nočním přepadem, vytvořit obranný plot a tzv. ježky.


Jiní se věnovali dalším praktickým činnostem...


Především aby měla děvčata v kuchyni kde péci chleba.


A že je vaření pro dvacítku urostlých mužských pořádná námaha, najde se čas k odpočinku jen výjimečně, ale zábavy se užije dost tak jako tak.



Víkend je ale dost dlouhý na to pokusit se zrekonstruovat bojové techniky z fechtbuchů.



Někdy je to boj vymyslet, co tím chtěl autor před půl tisíciletím vlastně říct...


Obzvlášť, když vše popisuje až příliš podrobně, a ještě navíc ve staré němčině.


Naštěstí lze mnoho vyčíst i z obrázků, takže se pánové konečně naučili, jak správně držet píku proti jízdě a jak by měl správně vypadat střeh.


Jenomže když není kůň, musí si vystačit i s duelovými technikami.



Občas je to trochu drsné, ale jsou to landsknechti.


A po náročném tréninku přijde i zasloužený odpočinek.


A také konec dalšího jedinečného víkendu, konec podzimního landsknechtského táboření 2011.

sobota 8. října 2011

Večery o samotě

Je to už víc jak tři měsíce zpátky, co jsme si s kamarádem domluvili ateliér, sehnali světla, respektive reflektory, které obvykle používají na šermířská vystoupení, a taky slečnu na focení. Nechci říkat modelku, i když je to vlastně jediný člověk, který mi na focení kývne kdykoli, kdy se zeptám.


Jenomže to je právě důvod, proč většina jejích fotek zůstane dlouho ležet v RAWu a nic se s nimi neděje. Prostě není tak nutné s nimi něco dělat, jako když někdo přijde s tím, že přítel má za týden narozeniny... Je to jenom o chuti něco nafotit.


Takže teď, když jsem po dlouhé době o víkendu o samotě, mám důvod uskutečnit několik idejí, které se mi v hlavě motaly už od začátku. Kdo by to taky kvůli těm modrým očím neudělal?


Až teď si uvědomuji, že odkládat tuhle "práci" byla chyba. Ale naštěstí jsem úplně nezapomněla.


Nechat ty fotky ležet ještě o něco déle, asi bych se jich ani nedotkla, protože člověk po čase sám vidí všechny chyby, které udělal, i když to nebylo nutné. Ani v provizorních podmínkách sklepního ateliéru, kam se obvykle za šerého světla chodí kreslit.


Občas díky tomu vznikají zajímavé fotografie, ale většinou si člověk říká, proč jen nemůže mít vlastní ateliér, nebo si ho jen občas půjčit.


I tenhle sen se mi možná brzy splní, jelikož k vlastnímu aťasu už mi chybí jen pár kroků a velká náruč lásky. A naděje, ta malá víla, která se mi skrývá za levým uchem.


A nebo taky ne. Kdoví?


Rozhodně mě čeká ještě velký kus cesty k tomu, abych mohla říci, že umím fotit portréty a akty.


A jedním ze způsobů, jak se tomuto cíli trochu přiblížit, je snad kurz, který mě zanedlouho čeká.


Vím, že v minulém příspěvku jsem narážela na to, že nepotřebuji být profesionál. Za tím si stojím. Ale focení je pro mě součástí života, bez které bych se neobešla. Však k čemu by mi bylo, kdybych se v něm neustále nesnažila zlepšovat?


Potom budu ty večery o samotě vítat více než teď, protože "iba trénink robí majstrov." A příležitostí k tréninku se vždy najde dost, když se chce.


A na závěr jedna malá otázka.
Líbí se vám to?
Do you like it?
Aimez-vous ca?