Přání k Vánocům

C'est tout.

Někdo mi pije barvu v tiskárně!

Není to tak dávno, co jsem kupovala novou, a teď? Zničeho nic vidím sotva každý druhý řádek textu, který právě vylezl z toho pekelného stroje. A za to může škola... Tisknout tolik textů doma, to ještě jde, ale v tom našem ústavu? To se pěkně prodraží.
Takže je nejvyšší čas posvítit si na skřítky, kteří se místo alkoholem sjíždějí barvou do tiskárny...

Po-víkendové pocity

Pořád se uklidňuju představou, že to, že jsem strávila tři dny intenzivní přípravou maturitních otázek, se mi jednou vrátí. Už proto, že jsem se kvůli tomu vykašlala na všechny ostatní úkoly, ač zkoušení přijde až za pár dní.
Jo, taky to je jediný rozumný argument, proč jsem si sice pozorně přečetla nový občanský zákoník, ale nebyla jsem s to sepsat nájemní smlouvu, jak to po mně chtěli praktikanti právníci. Oni si totiž neuvědomují, že nemáme na práci jen je, a už vůbec ne to, že ve třídě, kde chce studovat práva jeden člověk možná, jsou právě oni na posledním místě.
Takže jsem se učila dějepis. Prvních deset otázek. Mám toho dost, protože ty tři dny jsem mohla odpočívat. Dívat se na to, jak nám za domem napustili venkovní bazén... A nejít do školy s kruhy pod očima a pocitem, že teď už z hlavy nevymlátím nic než historické události.
Pozitivní je, že teď konečně vím, proč bych neměla učení nechávat až na svaťák.

ZZZzima

Oceňuju cestování s ČD. Sice bývá ve vlacích přetopeno, ale aspoň tam v téhle kruté době není zima!

Což se nedá říct o pražském MHD. Obávám se, že celoroční konstantní teplota v metru spíš konstantně klesá s venkovní teplotou. A v tramvajích se netopí. Minimálně v těch, kterými jezdím. Samozřejmě, ráno je v nich teplo, protože je tam taky narváno, takže se vzduch prostě zadýchá a nestihne se v zastávkách vyvětrat, ale když není tramvaj přeplněná cestujícími, což se na lince 25 stává, je to o život.

Je na čase hledat zimní oblečení. Ale co budu dělat, až se skutečně ochladí?
Asi se nadobro usadím na některé lince Čekých drah, abych přežila.

Něco na zlepšení nálady

Jasně, přišla jsem na to, že nakupováním se nedá vyřešit splín ani zpoloviny tak dobře jako jinými činnostmi, ale když už člověk narazí na něco, co ho nadchne, a když mu ta věc shodou okolností přijde poštou zrovna v den, kdy je úpně vyšťavený ze školy a doražený zprávou, že kulturní antropologie fakt nebyla dobrá volba pro seminář, jelikož se očividně k prvním dvěma podmínkám klasifikace nepřihlíží, tudíž bude muset překonat svůj nadhled a zapojit se do debat o ničem, pak i taková čerstvě zakoupená drobnost zvedne náladu alespoň lehce nad stupeň mrazu.

Ne, neulítávám na náušnicích - tohle je dokonce teprve třetí kousek, který hodlám nosit. A už teď je mám ráda alespoň proto, že mi zlepšily den.

Už je to tu zase!

Člověk si chvíli říká, že je to všechno v pohodě, že všechno stíhá, zvládá, dokonce by měl čas i na nějakou brigádu. To trvá většinou tak dva týdny. A pak přijdou písemky!
Nesnáším to, jak mají učitelé schopnost se dokonale shodnout na termínech a všichni tvrdí, že jejich testy a zkoušky jsou nejdůležitější a nemůžou se přesunout...
Ale s tím už jsem se mohla smířit, za tu dobu. Však si to budu užívat už jen půl roku.
Jenomže mě to dohání k šílenství. Stres, výbušné nálady a nesnesitelnost, která by odradila i nejsrdečnějšího člověka (i když to ne, dva takové znám, a jsem ráda, že to děvčata berou s nadhledem, jinak nevím... tímto patří dík mým spolužačkám Božence a Kačce).
A zpátky k věci. Jak se sakra mám naučit tři stránky slovíček a frází v angličtině, když u poloviny z nich ani nevím, co znamenají? Jasně, Google vždycky pomůže... A tak jsem strávila celý večer překládáním - na učení nezbyl čas.

Good luck, tomorrow!

Může za to Eiffel

Nemyslím toho, co postavil tu divnou věž v Paříži, ale můj kamarád umělec, který mě už nějakou dobu fascinuje svými obrazy hrobů, a při poslední výstavě mě doslova nadchnul sérií lebek.

Prý se inspiruje na hřbitovech a v kostnicích. Není divu, že mu říkají taky Hrobník.
V tom máme dost společného.

Takže za tyhle fotky může on. Alespoň zčásti.

Zase jednou nesmyslné předsevzetí

Jednou za čas se mi prostě stane, že si řeknu, že musím každý den udělat jednu věc. Shodou okolností se mi to podařilo včera hned dvakrát.
Zaprvé - na svém facebookovém profilu uveřejním každý den alespoň jednu fotografii. Což téměř nutně podmiňuje, že už nebudou vznikat alba po desítkách fotek, ale hezky na pokračování. A (což se ukazuje jako marná naděje) také to zaručuje, že si na jednotlivých fotkách dám natolik záležet, abych se nemusela stydět je ukázat naplno. Možná se k tomu časem dopracuju.
Zadruhé - každý den se pokusím napsat příspěvek na tenhle starý a skoro zapomenutý blog. Jasně, éra bloggerů už je dávno passé a skoro nikdo už blogy nečte, když je jednodušší tweetovat, vylívat si své nudné myšlenky do statusů na Facebooku a podobně. Možná právě proto chci psát sem, protože sociání sítě jsou vůči mě natolik agresivní, že ztrácím chuť tam cokoliv psát. Lépe řečeno lidé v mém okolí raději kritizují, když zrovna nejde o trefný vtip nebo zprávu ohledně školy.
Takže Facebooku patří místo pro prezentaci fotografií a tady budou ty nudné myšlenky.

Rozhodla jsem se udělat si sbírku fotografií na téma ve smyslu kříž-Kristus-křesťanství. Nevím ještě, jak to pojmenovat oficiálně, ale jedno je jasné - moje esejistická práce o vývoji zobrazování Krista v průběhu staletí mě doveda k nebývalému zájmu o krucifixy zasazené v městské, vesnické i přírodní krajině. A nezůstalo jen u krucifixů, i když ty jsou obsahem mých dosavadních snímků především.

Z důvodu tradice vytvářet umělecká díla barevná (která se pomalu začala vytrácet až v klasicismu), bude toto také jedna z mála barevných sbírek, (před časem jsem našla oblibu dělat černobílé snímky a docela mě neopustila), ale při pohledu na plastiky Krista ze všech koutů křesťanského světa by to byl hřích zůstat jen u odstínů šedé.

To by bylo zatím vše jako drobná ukázka toho, o čem jsem se zmiňovala v minulém příspěvku. A druhý krok ke splnění včerejšího předsevzetí. Schválně, jak dlouho mi to vydrží...

Moje přízraky

Přiznám se, že je mi trochu líto, že už se nedívám na svět těma bezstarostnýma dětskýma očima jako dřív a dělá mi problém fotit roztomilé a veselé maličkosti, i když mě pár dní strávených v Krakově přesvědčilo, že není vše úplně ztraceno.
Jenomže výjimka potvrzuje pravidlo...

Možná je to tím, jak se změnil svět kolem mě, ale hlavně tím, jak jsem se změnila já. Je ve mně víc temných myšlenek, které sice podněcují fantazii k tvoření, ale v úplně jiném směru.
Chystám pár sérií fotografií, které nejsou vůbec veselé, ale je v nich část mě. A mých přízraků.

Úvahy maturantky

Jak se tak v práci nudím, hledám tu nejlepší vysokou školu, na kterou bych chtěla jít. Nebo aspoň ten nejlepší obor, který bych chtěla kdekoliv studovat.
Medicína už mě přešla, restaurátorství se pořád trochu drží, a do toho porušuji své odhodlání nikdy nejít studovat fotografii.
Přemýšlím o tom.

A nebo se dám na pomocné vědy historické. Raději.

Ale člověk nikdy neví, jak a kde skončí.
Takže volné chvíle trávím přidáváním nových a nových oborů na seznam toho, co bych chtěla studovat a prázdniny pomalu ubíhají ke konci a začátku maturitního ročníku.

Autoportrét na závěr úplně nesmyslného příspěvku.

Konečně vlastní web!

Rok jsem čekala, než se mi přání splnilo. Nebo mi spíš bylo splněno současnou drahou polovičkou. Patří mu velký dík, že přežil i mé pitomé poznámky.
Prostě se musím pochlubit, a musím!

http://kristinansorge.cz/

Že je šikovný?

Samozřejmě, je to jen taková ochutnávka, presentace toho, co dělám, abych nemusela lidem říkat: "No, nemám web, ale můžete mě a moje fotky najít na Facebooku." To moc dobře nezní.

Ale: "Jistě, tady máte vizitku, je na ní i webová adresa, kde najdete ukázky mé tvorby..." To už je něco jiného! x)

První výstava

Jsou to nervy, je to spousta práce a málo spánku, ale konečně se dočkám!

Když už nic jiného, fotit nepřestanu, takže je na čase nefotit jen do šuplíku (a na Facebook), ale taky něco ukázat veřejnosti. Proto jsem se domluvila se švihovským kastelánem a na poslední chvíli připravuji na následující dva měsíce výstavu dvacítky vybraných fotografií.

Zároveň zvu každého, kdo by měl zájem se přijet podívat, nechť tak učiní. Budu nesmírně ráda.

Není to lenost

Je to prostě jen zaneprázdněnost.

Škola.

Pátek třináctého.

Práce.

Žádné fotky.

Žádné kresby.

Žádné básně.

Nabídka na vystupování s historickými šermíři. Takže příští sezónu méně fotografií, ale více zkušeností.

Už aby bylo jaro.