Dessins de la vie: Stará vzpomínka

 

Přestože říkám, že bych na minulost nejraději zapomněla, mé neustálé vzpomínání to popírá.

A tohle je jeden z důvodů, proč se ho stále nechci vzdát.

Růže stará téměř pět let. Tehdy jsem odcházela ze základní školy a spolužák mi ji daroval se slzami v očích. Pokaždé, když ho potkám, ať už se za tu dobu změnil jakkoli, vzpomenu si na toho malého chlapce, klečícího u mě na kolenou se skelnýma očima...

Ale ta vzpomínka se mi začíná pomalu rozpadat a já ji nechci ztratit... jako všechno, na čem mi v životě záleží.

V misce čaje

Já vím, já vím...
Zase moje "hloupá" poezie. Ale jsem ráda, že mám konečně insiparci. A skvělou náladu.
Jak také jinak, po večeru stráveném v čajovně v nejlepší společnosti, jakou si může člověk přát. Sice jsme nebyli příliš vděčnými zákazníky s jednou konvičkou výborného japonského čaje Genmaicha za celých pět hodin, ale o to víc jsme napovídali a nasmáli se.
A já přišla domů s úsměvem na rtech a pocitem, že musím napsat alespoň pár veršů...

V temné noci pod hvězdami
světla měst se odráží.
Vidíš ten most napříč řeky?
Liduprázné nádraží?

Vítr sčesal plavé vlasy,
smích unáší do dáli.
Vyprávěl jsi u genmaichi.
Tak dlouho jsme čekali...

Nezapomenout ten večer
v misce čaje chladnoucí,
nevracet se k minulosti,
prožívat dny budoucí.

***

Kéž by v tom bylo vše...

Výstava, knihy a Jan Matěj Rak

Užívám si jednu z výsad studentů-jarní prázdniny.
A užívám si ji aktivně.
To znamená, že když už mám chvilku času na odpočinek, skončím s knihou v ruce.

Abych to však vzala popořádku, nejprve výstava. Samozřejmě jsem využila příležitosti a alespoň na pár dní zavítala do Chocně. A protože zámecké knihkupectví tentokrát neskýtalo takovou podívanou, abych v něm strávila celé dopoledne, zašla jsem raději do Orlického muzea (jehož vchod je sotva pár metrů vedle), zhlédnout výstavu obrazů dalšího nepříliš známého umělce (jak už mám ve zvyku). Ve městě mě už předtím zaujal plakát, takže nebylo nad čím váhat.
Dokázala bych tam strávit celé hodiny a přemýšlet o umění. Ráda se dívám do duše autora, ať už jde o malbu, kresbu, nebo báseň. Zvláště ta abstraktnější díla mi poskytla velice zajímavý pohled.

Hromada přečtených knížek, které musím vrátit do knihovny poukazuje na to, že se v tomhto ohledu neflákám. (A druhá těch, které jsem si za poslední rok koupila a ani neotevřela, zase na to, že čtu hlavně knížky, které je potřeba přečíst.) Přesto byly poslední dny výjimečné. Už uvědomění, že bez internetu mám najednou tolik času... Ano, bez internetu jsem byla schopná za pár dní přečíst dvě knížky a začít s další. A právě ta stojí za zmínku. Půjčila jsem si totiž Gejšu. A k tomu jsem se podívala na film, abych mohla srovnávat.
Je to zase trochu změna, po povinné četbě (Bible), klasice (Romeo a Julie), poezii (J.H.Krchovský) i fantastickém románu o upírech (Jenny Nowak). Přiznávám, že příjemná změna. A přestože jsem se zatím "prokousala" teprve prvními kapitolami, dovoluji si tuto knihu zařadit mezi ty nejlepší, které jsem dosud četla.

Ve čtvrtek jsem přes všechno mé vymlouvání nakonec souhlasila, že znovu navštívím Národní dům, tentokrát na koncertě kytaristy Jana Matěje Raka.
Protože sama hraju na kytaru skladby jeho otce, byla jsem zvědavá, co nám tento mladý hudebník předvede.
S úsměvem a vtipnými komentáři zahrál před nepočetným publikem nejen své vlastní výplody, ale také "profláklé" písně Jaroslava Ježka, ovšem v původních verzích.
A stejně jako jemu, ani mně nezmizel za celý večer úsměv ze rtů. Nejen že jsem nelitovala, dokonce jsem byla nadšená, že jsem tento kulturní večer absolvovala, a ani mi tolik nevadilo, že bych ho raději absolvovala ve společnosti někoho jiného...

Byl by to býval román, kdyby nezůstalo jen u těchto útržků. Doufám, že se mi podařilo vybrat události hodné zaznamenání. =)

Jazz, jazz, jazz...

Jsem vděčná svým přátelům, že mě naučili poslouchat také něco jiného než metal. A to právě jazz. Proto mi nedělalo problémy se rozhodnout, že si vyhlédnu nějakou oběť, která by se mnou absolvovala koncert Tutu Puoane Quartetu, kterýžto název mi dočista nic neříkal, ale už jenom informace, že jde o jazzovou skupinu, jež sestává z jihoafrické zpěvačky, belgického klavíristy, bubeníka a českého baskytaristy, mě dovedla k rozhodnutí, že tentokrát nesmím v Národním domě chybět.
Teď vím, že to vůbec nebyla chyba a že se nemusím stydět, že jsem kamaráda vytáhla na něco, co jsem vůbec neznala.
Jakmile všichni utichli, přikráčela na vysokých podpatcích drobná Tutu, aby lámanou češtinou popřála „dobrý večer“ a pokračovala v angličtině představením svého kvartetu, s nímž v průběhu února objíždí turné po České republice.
Tahle různorodá skupinka už v první hodině předvedla, že dnešní jazz stále za něco stojí. Tím spíš, je-li oživen hrou na u nás nevídané nástroje (na jejichž název jsem bohužel dosud nepřišla) i dvojjazyčným zpěvem. A že to byl zpěv opravdu nádherný, dokonalý ve všech hloubkách i výškách, jaké jen mohla jihoafrická zpěvačka předvést.
I v druhé polovině měl kvartet stále čím překvapovat. Klavír a basa se předháněly v tom, kdo předvede lepší sólo a to, co začalo jako dokonalý souzvuk všech hudebníků, gradovalo v duet bicích a vokálu trvající celou věčnost, jehož kmitání bylo sotva možné sledovat. Skladba zanechala ve všech takový dojem, že po jejím skončení následoval potlesk rovný tomu, který sklidila ústecká pop-rocková skupina UDG na stejném místě před dvěma měsíci.
Málokomu se chtělo věřit, že koncert po dvou hodinách pomalu ale jistě končí, a tak bylo jasné, že se bez přídavku neobejde. Přesto se ze zákulisí vrátila jen Tutu, aby ukázala, co v ní je. V nějakém jihoarfickém nářečí začala píseň doprovázenou jen svým netypickým hudebním nástrojem, jehož název se mi dosud nepodařilo zjistit, a mlaskavými zvuky, které sama nejlépe označila jako „click“, když povzbuzovala všechny, aby to také zkusili. Tím si získala otevřená ústa a potlesk každého, kdo se na úterní koncert přišel podívat.
Ještě hodnou chvilku nemohl ani jeden z nás mluvit, jak jsme se snažili vstřebat tak intenzivní zážitek, který alespoň v mé paměti zůstane opravdu dlouho.

“I am living my dreams. My voice is my passport.” (Tutu Puoane)


(www.birdseye.ch/.../Musicians/TutuPuoane_bw.jpg)

DeviantArt

"Založ si taky deviant art, ne? xD"
Touhle větou to začalo. Zase jsem se nechala vyhecovat, abych předvedla, co umím.
Ne, že bych nad tím neuvažovala už dříve, ale pokaždé jsem si to rozmyslela. Až teď, když se se mnou kamarád opět začal hádat, kdo z nás dvou je lepší, slíbila jsem, že začnu své práce také publikovat na DeviantArtu.
Samozřejmě s menší pomocí, protože to, co kreslím, můžu sama jen fotit. Takže, ať žije Bollix se svým "profi skenerem"!
A já už přidávám jen první kresbičku, která se v mé galerii objevila...

Málo píšu...

Že píšu málo, je patrné z datumu předchozího příspěvku, ale také z toho, že jsem už dva týdny nedala dohromady ani pár veršů, které by k něčemu byly.
Mé pocity z toho však můžu přirovnávat k výroku básníka, kterého obdivuji: "Jsou týdny, kdy nestvořím řádku, a cítím se být pyšným básníkem. Jsou dny, kdy popíši archy, a to toužím být člověkem..." (Tomáš Žitník)

Chtěla jsem napsat, že i málo fotím, ale pak jsem se podívala na kartu ve foťáku a došlo mi, že to není tak úplně pravda.







Jedna z mála slunečných chvilek při nekonečném čekání na léto.







U toho bych dokázala strávit hodiny a kreslit, ale nakonec mám jen pár fotek a pocit, že všechno pomíjí, stějně jako tahle zimní krása.