Teď vím, že to vůbec nebyla chyba a že se nemusím stydět, že jsem kamaráda vytáhla na něco, co jsem vůbec neznala.
Jakmile všichni utichli, přikráčela na vysokých podpatcích drobná Tutu, aby lámanou češtinou popřála „dobrý večer“ a pokračovala v angličtině představením svého kvartetu, s nímž v průběhu února objíždí turné po České republice.
Tahle různorodá skupinka už v první hodině předvedla, že dnešní jazz stále za něco stojí. Tím spíš, je-li oživen hrou na u nás nevídané nástroje (na jejichž název jsem bohužel dosud nepřišla) i dvojjazyčným zpěvem. A že to byl zpěv opravdu nádherný, dokonalý ve všech hloubkách i výškách, jaké jen mohla jihoafrická zpěvačka předvést.
I v druhé polovině měl kvartet stále čím překvapovat. Klavír a basa se předháněly v tom, kdo předvede lepší sólo a to, co začalo jako dokonalý souzvuk všech hudebníků, gradovalo v duet bicích a vokálu trvající celou věčnost, jehož kmitání bylo sotva možné sledovat. Skladba zanechala ve všech takový dojem, že po jejím skončení následoval potlesk rovný tomu, který sklidila ústecká pop-rocková skupina UDG na stejném místě před dvěma měsíci.
Málokomu se chtělo věřit, že koncert po dvou hodinách pomalu ale jistě končí, a tak bylo jasné, že se bez přídavku neobejde. Přesto se ze zákulisí vrátila jen Tutu, aby ukázala, co v ní je. V nějakém jihoarfickém nářečí začala píseň doprovázenou jen svým netypickým hudebním nástrojem, jehož název se mi dosud nepodařilo zjistit, a mlaskavými zvuky, které sama nejlépe označila jako „click“, když povzbuzovala všechny, aby to také zkusili. Tím si získala otevřená ústa a potlesk každého, kdo se na úterní koncert přišel podívat.
Ještě hodnou chvilku nemohl ani jeden z nás mluvit, jak jsme se snažili vstřebat tak intenzivní zážitek, který alespoň v mé paměti zůstane opravdu dlouho.
“I am living my dreams. My voice is my passport.” (Tutu Puoane)
(www.birdseye.ch/.../Musicians/TutuPuoane_bw.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat