Nebaví mě fotit památky

Konec školního roku znamená jednu exkurzi za druhou, a tudíž i mnoho příležitostí fotit.
Tentokrát tedy "vražedný okruh" v Praze, který jsem kvůli své hlouposti více méně úspěšně prokulhala. Nemohu si stěžovat, že by to nebylo zajímavé, ale... Jako fotograf mám jisté výhrady. Chce to život.

Japonský turista, který musí mít obrázek úplně všeho? Někdy si i na toho hraju.

Dotek. Sice to není úplně podle mých představ, ale snad alespoň zdání to vzbuzuje...?

Před kostelem sv. Jakuba. Jeden z nejrozlehlejších pražských kostelů, který nechala vystavět sv. Anežka Česká pro řád františkánů.

Barokní výzdoba chrámové lodi.

"Hele, hele, víš, že se tady nesmí fotit?"
"Vážně? Vždyť na dveřích žádná tabulka nebyla... Ajo, ony jsou otevřené, tak to nebylo vidět."
Tak já nevím...

Původní malby na zdech renesančního domu.

Staroměstské náměstí, stánek s kovářskými výrobky, dům U Kamenného zvonu a palác Kinských. Čtyři v jednom.

Děcka z Ústí se podívala do velkého města. Muheh.

Pražské mosty a náš "průvodce", z Letenského parku.

Belveder.
"A teď slečně A. a panu H. ukážu místo, odkud si mohou pěkně vyfotit Svatovítskou katedrálu." Jen s tím problémem, že jsme jeli na exkurzi v létě, kdy je na všech stromech dost listí, aby bylo možné ji zachytit celou.

Snažila jsem se. Ať raději nikdo nechce vědět, kudy jsem kvůli takové fotce lezla... Riziko povolání.

Plynule jsme minuli Pražský hrad, abychom se zbytečně nezdržovali. A tady je Schwarzenberský palác. Před ním vyhrával houslista a já si říkala, že je to skoro jako v Barceloně nebo Florencii, kde na pouliční hudebníky narazíte téměř na každém rohu.

Jak už jsem řekla, fotit památky mě nebaví. Mám ráda lidi. Jakmile jsme se dostali na zapadlé dětské hřiště, kde kromě nás nikdo nebyl, hned jsem toho využila.

Pravda, ne všichni jsou ochotní se vyskytovat před objektivem...

V uměleckém zamyšlení. To se potom daný model ani nebrání. Jinak bych skončila zmlácená taškou. A nebo taky hůř?

Chtěla bych vlastnit jeden z těch domků, až budu jednou bohatá... Prý jsou zde jedny z nejdražších bytů v Praze. To víte, adresa je adresa...

Loreta. Žádný extra kousek fotografického umu, a navíc tomu chybí lidé. Opět.

Minuli jsme se ve snu? Napsala bych dlouhou lyrickou báseň, ale všimla jsem si, že to tady málokdo oceňuje, takže ne. Jenomže ta zeď pod Petřínem ve mně vzbudila množství myšlenek...

Zajímalo by mě, co to je za budovu. Mou pozornost si přitáhla okamžitě.
A navíc mě pobavilo, že kamarádovi přejela přes výhled tramvaj, takže tohle je "jedinečná" fotka. Měla jsem prostě víc štěstí. Vím, jsem šíleně škodolibá.

Někdo fotí památky, někdo se omezuje jen na "blbosti". Poněvadž jsem se vážně nudila...

A nakonec pražská tramvaj. Vlak to sice není, ale už to k němu nemá daleko... Ne, že bych se nemohla dočkat cesty domů, ale železnice je má životní láska. ;o)

Na makro

"Když jedete do botanické, to bych ti mohl půjčit makroobjektiv..."
"No, to bys mohl."
"Ale asi budeš dost naštvaná, když k tomu nemáš stativ. Tak ho, prosím, nerozmlať."
Asi tak začalo čtvrteční ráno a já si říkala, že to bude vážně něco. Jenomže jakmile jsem dorazila do Teplické botanické, jako bych na celý ten odrazující úvod zapomněla.
Vzala jsem to pěkně od vchodu a zkusila, co dokážu s objektivem, se kterým jsem ještě v životě nefotila. Prvních pár fotek by se dalo jednoduše smazat jako nezdařilé pokusy, ale to bylo skutečně jen pár fotek.

Jakmile jsem narazila na květ ibišku, řekla jsem si, že tohle mě bude bavit.
A skutečně, všichni spolužáci znuděně posedávali na lavičkách, potloukali se mezi záhonky a já pobíhala od jednoho květu k druhému a strkala foťák na pár milimetrů od všemožných tyčinek a pestíků.

Mé pozornosti se nevyhnuli ani hmyzáci. Respektive pár exemplářů, kterým se zalíbilo na chvilku posečkat na květech, abych je dokázala zaostřit. A to vůbec není legrace.

Uvědomte si, že ostření s makroobjektivem probíhá tak, že si najdete vhodný cíl, a potom už jen lehce hýbáte fotoaparátem, abyste při každém milimetrovém posunu zaostřili na něco jiného. A uvědomte si, že jsem zdědila téměř parkinsonovsky rozklepané ruce. Ale podařilo se mi s nimi udělat docela slušné obrázky...

Mravenci jsou mrštné mršky, to mi nikdo nevymluví.

Když makovičky zrály, vylezli hašiši a vesele se smáli... Ty asociace. Já se jich asi nikdy nezbavím. Jinak úryvek z písně z filmu A bude hůř. A fotka květu máku.

Do skleníků se mi podařilo jen na chvilku nakouknout, jelikož jsme záhy museli vyrazit zpátky domů a já strávila dost času pobíháním po venkovní zahradě, tudíž mi nezbylo, než trochu pospíšit.

Párkrát mě napadlo, jestli bude vůbec možné poznat, co jsem fotila. Ale na tom přeci u makra vůbec nezáleží.

Exkurzi do teplické botanické zahrady i mou první zkušenost s makroobjektivem bych označila za úspěšné. A rozhodně s focením květů, mravenců a všeho možného i nemožného jen tak nepřestanu.

Když něco potřebujete...

...napište a Týnka to udělá.
Kde jsou ty časy, kdy platil výrok Dejte mi lidi a já to zařídím?
Ušila jsem si na sebe pořádnou boudu, když jsem se rozhodla být aktivním členem fotografického kroužku, redakce školního časopisu a navrch ještě organizátorem rozsáhlého projektu. Ale co naplat, plánuju, sháním lidi, fotím, píšu a kreslím.
A právě poslední činnost tak úplně nezapadá do mého popisu práce v souvislosti s žádnou zmíněnou aktivitou. Ale najdou se tací, kteří mají dojem, že ano. A světe div se, mně to nevadí.
Takže se občas stane, že do svého již tak zaplněného programu musím vecpat čas na vytvoření třeba takovéhoto plakátu.

Tak se po dlouhé době částečně vracím ke svému úmyslu "dělat naivní umění." Z realistických kreseb na celé dny práce jsou najednou prosté schematické tvary nejlépe v křiklavých barvách, které v člověku vzbuzují pozitivní náladu a pocit jednoduchosti. Navíc s nápadem (o které nouze není) je to práce na pár desítek minut, maximálně pár hodin, což se velmi hodí, pokud plánujete akce narychlo.
Jen by mě zajímalo, kdo komu tentokrát řekl "Dejte mi lidi a já to zařídím," nebo alespoň "Je mi jedno, jak to uděláš, ale musí to být." Hmm? Hmmmm?

Léééto... xD

I když první letní den je oficiálně až dnes, pro mě léto začalo už před delší dobou. Tajně se přikradlo a úplně mě pobláznilo. Odrazilo se to v mé náladě, oblékání, bláznivých nápadech... A nakonec i ve fotografiích.
Když jsem minulý víkend vyrazila na chatu, neobešla jsem se bez zrcadlovky a vzletných myšlenek.

Občas se člověku zachce hledět na svět z trochu jiné perspektivy.

Spojit prostou nevinnost chudobek s omšelou láskou k železnici v podobě staré vyfasovené čepice, to je u mě takřka srdeční záležitostí.

Ten lišácký pohled mě pronásledoval ještě notný kousek cesty, až jsem si říkala, že by mě zajímalo, co má za lubem a na co by se mě chtěl zeptat, kdyby si dodal trochu odvahy...

Má mě rád? Nemá mě rád? Za tu dobu jsem třikrát zapomněla, o čeho jsem skončila, a vůbec mi to nevadilo. Copak lze věřit kopretinám?

V trávě...
Abych se netvářila stále tak poeticky, musela jsem pokárat paní, která mi před objektivem utekla, že by bývala mohla být slavná, kdyby mi postála modelem. Nepomohlo to, bohužel.

V kotrastu.
Mám podivný vztah k ostnatému drátu. Pokaždé si dokáže přitáhnout mou pozornost. Snad proto, že mi připomene chvíle, které mě dovedly k napsání jedné básně.

Skrze ostnatý drát,
jenž dělí svět na dvě části,
hledíme na sebe.
Nehledali jsme se, našli.

Podej mi ruku,
pár škrábanců ještě zvládnem.
A pro budoucnost
tu hranici přestřihneme.

Rány se časem zhojí.


A teď trochu z jiného soudku.

V pohybu.

Nejkrásnější chvíle léta jsou bouřky a déšť. Tančit mezi kapkami s promáčeným oblečením, přihlouple se usmívat a fotit a... J'adore la pluie! Být tak vílou brodící se morkou travou a zpívat ledovým sestřičkám z vody...

Nachové království pod mlhavým nebem. Kousek světa ukrytý před zraky lidí. Bzučení čmeláků...

Malý barde, vstávej,
chci slyšet Tvůj hlas.
Naději mi dávej,
kdo zachrání nás.

Byls můj tichý rádce,
mlčenlivý přítel.
Znal jsi svého zrádce
-to kmitání křídel.

Radoval ses v polích,
trápil pro růže.
Svou slávou jsi nezpych,
jak jiný může.

Žil jsi na svůj příděl,
žil jsi pro svůj svět,
tisící kmit křídel
však nevrátíš zpět.

Ještě jednou mávni
a padni hrdinně,
ať vidí všichni páni,
zemřel jsi nevinně.

Trubadúre, Tobě,
skládám tuto píseň,
ať ve skromném hrobě
nesvírá Tě tíseň.

Bzzzzzzzzzzm...


Občas se nechávám unést, já vím.

Není kam spěchat. Není důvod utíkat, i když vám někdo před nos strká fotoaparát a hraje si na paparazzi.

Ve skrytu lesa.

A tady je ta moje (ne)pravdomluvná kopretina.

To vše k minulému víkendu.
Stejně se musím trochu vytáhnout, poněvadž se mi do budoucna naskytla příležitost fotit ochotný lidský model, se kterým si budu moci dělat, co chci. A to je výzva. Tak snad to dopadne a podaří se mi využít takové možnosti, jak jen to bude možné. Nevím, jestli bych se tak bláznivě těšila i za jiných okolností, ale to léto znásobilo moje nadšení tak, že jsem jako malé dítě, kterému maminka slíbila k narozeninám vysněnou hračku. A ty narozeniny se kvapem blíží.

Fobion aneb Jak se kreslí na téma...

Abych trochu ospravedlnila nevalnou četnost příspěvků v uplynulém měsíci, rozhodla jsem se předvést, co mě tak zaměstnalo.
Na začátku roku nám na výtvarce zadali témata na pololetní práci. Katastrofa; požitek, rozkoš; brajgl, vřava, nepořádek; diktátor; fóbie, bázeň, úzkost, obava. Snad u každého mě napadlo, jak bych ho mohla zpracovat, ale nakonec jsem se rozhodla jen pro jedno, a to právě poslední.
Popisovat prvotní myšlenku a její vývoj až k úplně odlišné podobě, kterou začala nabírat na papíře, by bylo téměř na román. Proto se raději zaměřím na druhotný vývoj, jenž mohu představit v podobě fotek.
Od skic k ústřednímu prvku...

Musela jsem také trochu zužitkovat mou zálibu v rukách...

Protože jsem neskutečný megaloman, čím více, tím lépe.

Další podstatný prvek, vlasy. Pro představu první vrstva, kterou jsem si jen předkreslila, jak a kde budou jednotlivé pramínky. Zabrala mi skoro celé odpoledne a mým jediným štěstím byla nutná absence ve škole.

Druhá vrstva uvedla celý výkres do prostoru a zvýraznila jej. Přesto to nebyl ještě konec.

Následovala tedy ještě třetí, která dodala sytější odstíny černé a dostatečný kontrast, který jsem měla v úmyslu vytvořit.

Stejně tak byly dokončeny i ruce, také na třikrát, paralelně s vlasy. Nakonec šlo už jen o detaily, odstranit šmouhy kolem, dokreslit oči a...

Výsledek, se kterým jsem spokojená a nebudu se stydět ho představit veřejnosti. Jen ohlasů se nejspíš příliš nedočkám... Snad až jednou budu tím slavným umělcem, k němuž mám ještě hodně daleko.