Nebaví mě fotit památky

Konec školního roku znamená jednu exkurzi za druhou, a tudíž i mnoho příležitostí fotit.
Tentokrát tedy "vražedný okruh" v Praze, který jsem kvůli své hlouposti více méně úspěšně prokulhala. Nemohu si stěžovat, že by to nebylo zajímavé, ale... Jako fotograf mám jisté výhrady. Chce to život.

Japonský turista, který musí mít obrázek úplně všeho? Někdy si i na toho hraju.

Dotek. Sice to není úplně podle mých představ, ale snad alespoň zdání to vzbuzuje...?

Před kostelem sv. Jakuba. Jeden z nejrozlehlejších pražských kostelů, který nechala vystavět sv. Anežka Česká pro řád františkánů.

Barokní výzdoba chrámové lodi.

"Hele, hele, víš, že se tady nesmí fotit?"
"Vážně? Vždyť na dveřích žádná tabulka nebyla... Ajo, ony jsou otevřené, tak to nebylo vidět."
Tak já nevím...

Původní malby na zdech renesančního domu.

Staroměstské náměstí, stánek s kovářskými výrobky, dům U Kamenného zvonu a palác Kinských. Čtyři v jednom.

Děcka z Ústí se podívala do velkého města. Muheh.

Pražské mosty a náš "průvodce", z Letenského parku.

Belveder.
"A teď slečně A. a panu H. ukážu místo, odkud si mohou pěkně vyfotit Svatovítskou katedrálu." Jen s tím problémem, že jsme jeli na exkurzi v létě, kdy je na všech stromech dost listí, aby bylo možné ji zachytit celou.

Snažila jsem se. Ať raději nikdo nechce vědět, kudy jsem kvůli takové fotce lezla... Riziko povolání.

Plynule jsme minuli Pražský hrad, abychom se zbytečně nezdržovali. A tady je Schwarzenberský palác. Před ním vyhrával houslista a já si říkala, že je to skoro jako v Barceloně nebo Florencii, kde na pouliční hudebníky narazíte téměř na každém rohu.

Jak už jsem řekla, fotit památky mě nebaví. Mám ráda lidi. Jakmile jsme se dostali na zapadlé dětské hřiště, kde kromě nás nikdo nebyl, hned jsem toho využila.

Pravda, ne všichni jsou ochotní se vyskytovat před objektivem...

V uměleckém zamyšlení. To se potom daný model ani nebrání. Jinak bych skončila zmlácená taškou. A nebo taky hůř?

Chtěla bych vlastnit jeden z těch domků, až budu jednou bohatá... Prý jsou zde jedny z nejdražších bytů v Praze. To víte, adresa je adresa...

Loreta. Žádný extra kousek fotografického umu, a navíc tomu chybí lidé. Opět.

Minuli jsme se ve snu? Napsala bych dlouhou lyrickou báseň, ale všimla jsem si, že to tady málokdo oceňuje, takže ne. Jenomže ta zeď pod Petřínem ve mně vzbudila množství myšlenek...

Zajímalo by mě, co to je za budovu. Mou pozornost si přitáhla okamžitě.
A navíc mě pobavilo, že kamarádovi přejela přes výhled tramvaj, takže tohle je "jedinečná" fotka. Měla jsem prostě víc štěstí. Vím, jsem šíleně škodolibá.

Někdo fotí památky, někdo se omezuje jen na "blbosti". Poněvadž jsem se vážně nudila...

A nakonec pražská tramvaj. Vlak to sice není, ale už to k němu nemá daleko... Ne, že bych se nemohla dočkat cesty domů, ale železnice je má životní láska. ;o)