Po-maturitní (samo)studium

Abychom nevyšly ze cviku a řádu, rozhodly jsme se s Efčou studovat a připravovat se tím na přijímačky. Tedy hlavně ona. A tak jsme dnes celé dopoledne strávily v KFC (původní plán byl vyrazit někam ven, ale vzhledem ke krásnému podzimnímu počasí to bylo nerealizovatelné) a učily se kreslit. Já pomocí připomínání si základních pravidel o perspektivě, které jsem jí vykládala. Bylo to příjemné, ale fastfood opravdu není inspirativní prostředí.

Minimálně ne pro mě. A také ne na kreslení.

Naštěstí se nechci hlásit na architekturu, ale na FAMU.

Poznatky z přípravy na maturitu III.

Taky bych chtěla na plátna čmárat fleky, lít barvu, a stát se světoznámou umělkyní informelní tvorby.
Jsou věci, které by se neměly považovat za umění. Vlastně je to většina děl 20. století. Směry, které nepřežily jedno či dvě desetiletí by vůbec neměly být brány jako něco hodného školních osnov. Jak k tomu potom přijde taková renesance, baroko?
Obzvlášť, když se samy vymezují jako antiumění nebo něco podobného. Já bych to prostě škrtla. Není to umění, tak to do dějin umění nepatří. No, dobře, s tím už tak úplně nesouhlasím, protože dějiny formují i negativní názory a neexistence důkazů. Ale proč se mám zahlcovat dadaismem, informelem, akční malbou nebo abstrakcí? Nevím, mám z toho akorát bordel v hlavě před tím, než odjedu pryč, abych se vrátila až na zkoušku. Není nad opravdové living history, kam člověk nemůže vzít ani papír potištěný textem z inkoustovky. Hehe. Maturita bude vtipná. :)
A to jsem se ještě nedostala k tomu, čemu se říká "současné umění". Ještěže to zachraňuje můj oblíbený hyperrealismus.

Poznatky z přípravy na maturitu II.

Chtěla bych moci říct, že jsem na tu maturitu připravená.
A ne že jsem zabila skoro celý měsíc učením se dějin umění, na které stejně skoro nic neumím. Nebo mám aspoň takový pocit. Čím dál tím víc. A kdekoliv jdu, koukám se po stavbách a přemýšlím, v jakém asi slohu jsou postavené a co všechno je na nich novějšího.
Možná tím jsem už i otravná, protože to dělám opravdu kdykoliv, i když jsem zrovna na víkend na akci.
Mimochodem jsem opravdu nepočítala s tím, že víkend před maturitou nebudu mít volný, ale pojedu na slavnosti do Frýdlantu. To je prestižní akce, takže si to nemůžu nechat ujít, ale... Kdy se sakra mám naučit to všechno, na co jsem se pořádně ani nepodívala?!
Jasně, no stress, je to jenom maturita. Na vejšce to budu zažívat každé zkouškové... Ale je to maturita na Kepleru. A někteří mí spolužáci jsou neskutečně dobří.
Takže zpátky k malířům, sochařům a architektům...

Nechci skončit jako android

Jasně, to říkám teď, ale až mi bude šedesát, budu ráda za výdobytky moderní medicíny.
Jenomže moje motto zůstává: "Žít naplno, zemřít mladý." Dostatečně mladý na to, abych neměla půlku těla vyměněnou za umělé náhrady.
Dneska jsem přemýšlela nad zubařem, a právě tohle mi přišlo na mysl. Nechci skončit jako android, se zubní protézou, titanovou kyčlí a umělohmotnou srdeční chlopní... Asi mě to čeká, pokud mě nesrazí autobus nebo něco podobného. A asi se tomu nebudu bránit. Ale když si uvědomím, že my lidi, kteří jsme se před padesáti lety tak obávali robotí apokalypsy, ze sebe vlastně roboty postupně děláme...
Prodlužujeme si věk, naše populace stárne, ale už nezůstává lidmi. Dřív lidé uměli i umírat, teď chtějí jenom žít. Ve středověku každý poznal, kdy je jeho čas, ulehl na lůžko, svolal rodinu, rozloučil se s ní, vyzpovídal se, a v klidu zemřel. Teď se smrti bojíme, utíkáme před ní, děláme vše pro to, aby nás nedostihla, dokud nevypadáme, jako bychom tetičce Zubaté z oka vypadli. A pak umřeme sami.
A místo našich kostí v ossariu, na které by lidé pohlíželi po staletí, zůstanou na světě jen ty kovové klouby. A umělé zuby v hrnku po babičce. Memento mori dnešní doby.


Na přemýšlení o smrti člověk není nikdy příliš mladý. Ale radím vám, nečtěte o tom knížky, nebo dopadnete jako já...

Poznatky z přípravy na maturitu I.

Otevřela jsem Příběh umění a hned na prvních stránkách jsem narazila na zvláštní věc.
Když jsem před dvěma lety dostala na semináři úkol vybrat dílo, které mně osobně přijde krásné, přestože si myslím, že to není objektivně krásné, vybrala jsem si Dürera. Rytíř, smrt a ďábel. Za objektivně krásné jsem vybrala Boticcelliho Zrození Venuše. Ale to je vedlejší.
Koukám na Gombricha, a ten podobně porovnává Dürerovu kresbu s krásným Rubensovým synkem. Zajímavé, opravdu zajímavé. Tehdy jsem o té knize neměla ani tušení.

Macro

Škola skončila, maturita přede mnou. Protože to znamená víc volného času k prokrastinaci (jasně že se mi nechce učit, když mám zkoušky až za dva týdny), a tudíž i k focení.
Netvrdím, že už mám odvahu pustit se do realizace některých připravených či započatých projektů, ale přišel čas konečně pořádně využít toho drobečka, kterého jsem si před časem objednala z Číny. A můžu říct, že nelituju. Člověk si s ním užije spoustu zábavy, a může nad tím strávit jen pár minut odpočinku mezi českou gotickou architekturou a italskou renesancí.
Tím spíš, že mám doma dost objektů, které se na takové focení makra hodí.

Že jsou orchideje fotogenické, o tom není pochyb. Ale v minulém příspěvku jsem ukázala, že to není jen o orchidejích. Mám sice větší zálibu ve fotografování různých jiných objektů, které ostatní tak snadno jako rostliny nepoznají (příkladem budiž tehdejší focení asfaltových bublin z Marsu), ale když je příležitost, spokojím se s nimi. A výsledek je zaručený.

Jaro...

Dostala jsem od muže kytky. Já je od něj dostávám jen tehdy, když je naškube někde venku. Je to milé. Potěší to víc než puget koupených růží. Možná i proto, že je nedostávám moc často.
Tulipány natrhané u rozbořeného barokního kostela, kvetoucí na rozpadlých hrobech. Jak romantické...