Nechci skončit jako android

Jasně, to říkám teď, ale až mi bude šedesát, budu ráda za výdobytky moderní medicíny.
Jenomže moje motto zůstává: "Žít naplno, zemřít mladý." Dostatečně mladý na to, abych neměla půlku těla vyměněnou za umělé náhrady.
Dneska jsem přemýšlela nad zubařem, a právě tohle mi přišlo na mysl. Nechci skončit jako android, se zubní protézou, titanovou kyčlí a umělohmotnou srdeční chlopní... Asi mě to čeká, pokud mě nesrazí autobus nebo něco podobného. A asi se tomu nebudu bránit. Ale když si uvědomím, že my lidi, kteří jsme se před padesáti lety tak obávali robotí apokalypsy, ze sebe vlastně roboty postupně děláme...
Prodlužujeme si věk, naše populace stárne, ale už nezůstává lidmi. Dřív lidé uměli i umírat, teď chtějí jenom žít. Ve středověku každý poznal, kdy je jeho čas, ulehl na lůžko, svolal rodinu, rozloučil se s ní, vyzpovídal se, a v klidu zemřel. Teď se smrti bojíme, utíkáme před ní, děláme vše pro to, aby nás nedostihla, dokud nevypadáme, jako bychom tetičce Zubaté z oka vypadli. A pak umřeme sami.
A místo našich kostí v ossariu, na které by lidé pohlíželi po staletí, zůstanou na světě jen ty kovové klouby. A umělé zuby v hrnku po babičce. Memento mori dnešní doby.


Na přemýšlení o smrti člověk není nikdy příliš mladý. Ale radím vám, nečtěte o tom knížky, nebo dopadnete jako já...