Květen 2009

Květen 2009 se mi nesmazatelně zapsal do života a ne na vše budu vzpomínat s úsměvem. Ale myslím, že člověk by se měl radovat z maličkostí, a proto nezapomínám na poslední květnové dny.
Konečně víkend na chatě, a i když pršelo, užila jsem si ho. Opomenula bych třináct hodin spánku, které jsem po tomto měsíci vážně potřebovala, a přešla k tomu, co se dělo v sobotu.
Pršelo. Ale my nejsme z cukru, takže jsme s dědou vyrazili na obchůzku. Zmatení srnci před námi utíkali ze vzdálenosti deseti metrů a vypadali dost vyděšeně.
Májovky ještě nedozrály (a to už je konec máje), přesto jsem musela ochutnat...jak já miluju třešně! Ať už je léto a třešně na zahradě...a borůvky...no nic, musím si počkat.
I houby už ukázaly první klobouky a mojí premiérou byl pravý hřib, který vzbudil závist v širém okolí.
Odpoledne se trochu vyjasnilo a já vyšla znovu ven (a ne jednou).





A když člověk vidí to stádo pasoucích se krav, vzpomene si na obrázky ve starých zpěvnících, které tak touží mít u sebe (a nemůže, protože mu v tom samozřejmě někteří lidé urputně brání :-( ).





Kytara, písně o kovbojích...sladké dětství.

Saint Tropez

Tak jsi se, Méďo, přeci jen dočkal. Stálo mě to sice hodně přemáhání, ale mohu říci, že ty vzpomínky jsou docela pozitivní a těší mne.

Třetí den započal cestou do Saint Tropez.

Francouzská riviéra byla až do devatenáctého století pro cizince neznámou oblastí. Od doby, kdy si zde začali stavět zimní sídla angličtí aristokraté, je oblíbeným místem všech zbohatlíků, v posledních letech především Rusů.

Ve městě, které bylo až do šedesátých let, kdy se sem přistěhovala Brigitte Bardot a s ní "zlatá generace", pouhou rybářskou osadou, jsem strávila necelé dvě hodiny.

První setkání s mořem.



Další platany, které by snad mohly tomuto místu dát pojmenování park. No, nevím.



Komediemi Četník ze St. Tropez ze sedmdesátých let proslavená četnická stanice, nedávno opravená, prý obvykle zklame všechny turisty. Já jsem od ní zas tak moc nečekala.



Snad proto, že všichni chodí po hlavní třídě podél pobřeží, výjimečně pustá ulice s butiky a obchody, jedna z největších v St. Tropez.



Nad domky se tyčí věž známého červeného kostela se žlutou, ne zlatou, střechou.



Z Citadely jsem toho víc neviděla, pouze jsme ji obešli, ale byl od ní pěkný výhled na...



...hřbitov. Asi se ze mě pomalu stává gothic. Ale mně se to prostě líbí, a když už nemám důvod u nás na žádný chodit...



Hradby kolem Citadely.



Francouzská riviéra. Moře...




Slavný kostel, který zlatě září do dálky. Z trochu jiné perspektivy.



K nevelké tržnici mě přitáhla vůně čerstvých ryb. Něco jako vyplnění představ o životě na riviéře...chtěla bych tam strávit delší čas, ráno vždy projít město, nakoupit čerstvé ryby, zeleninu...a v klidu dělat něco, co by mě bavilo. Třeba malovat a jako mnoho jiných mít galerii. Nebo jen tu galerii s obrazy někoho jiného :-).





Další zapadlé místo, galerie a olivovník.
Nevím, jestli jsem se už zmínila, že jsem jednoho rána u snídaně dostala balíček se semeny tohoto stromu. A taky jsem se před třemi týdny doma dala do pěstování. Ze čtyř mi vyklíčilo jedno, ale hodlám o něj pečovat tak, aby přežilo. Protože je to jediná rostlina, o kterou jsem schopná se starat (asi proto, že žádná jiná mi "netrůní" vprostřed stolu).



Skoro jako můj sen o Marseille. Prý mám být ráda, že jsem se tam nepodívala, byla bych bývala zklamaná.




Kotva. Nevím, co na nich vidím, ale nějak k nim tíhnu. Za touto je vidět protilehlé pobřeží.



Kdo by neznal přístav v St. Tropez, je poměrně rozlehlý, vhodný ke krátké odpolední procházce, kdyby sem někdo zavítal a měl čas.



K přístavu na moři patří taky vhodné oblečení, a že už nejde jen o pruhovaná trika, jsem se mohla přesvědčit na první pohled. Přesto barvy zůstávají stejné, "námořnická" modrá, bílá, šedá...



Bonbony u piráta, jen jsem tam nahlédla, ale kamarádi říkali, že to nestálo za to. Možná měli jen smůlu, že si vybrali špatně, protože já si i přes vysokou cenu na čokoládě z nedalekého obchůdku pochutnala. Člověk by nevěřil, kolik čokolády se dá vtěsnat do místnosti velké jen několik metrů čtverečních. A jak je potom těžké se rozhodnout, co ochutnat.



Jediná z místních lodí a jachet, na které bych plula, kdybych měla příležitost.

Omlouvám se

Už je to pár dní, co jsem uveřejnila další část "seriálu" o mé cestě po Provence. A musím se omluvit, protože na další si ještě nějakou dobu počkáte.
Prostě to nezvládám.
Ne, že by nebylo dost času, ten si vždycky najdu, ale nemůžu psát.

Vzpomínky...

Fotografie
a pohádky o prasátkách.
Jedna kytara
odráží se na trsátkách.

Psané zpěvníky
zelenou barvu nezmění.
Dlouhé debaty
střídalo dlouhé mlčení.

Kresby kovbojů,
jež jsem obdivovat směla.
Dotek na stříbře.

Krabice se uzavřela.

Aix-en-Provence

Centrum umění v Provence je velké asi jako Ústí nad Labem, ale nesrovnatelně jiné. Butiky a jiné obchody, všudypřítomné fontány na každém náměstí. Desítky, stovky lidí procházejí každou významnější ulicí, prohlíží výlohy, nakupují.
Aix-en-Provence se přezdívá Město tisíce kašen. Už staří Římané využívali místní termální prameny.

Na kruhovém objezdu uprostřed města dominuje nejkrásnější kašna světa.
















Významnými rodáky Aix-en-Provence jsou například Paul Cézanne a Michael de Notre-Dame, známý jako věštec Nostradamus, který předpověděl porážku Napoleona stejně jako atentát 11. září.

Francouzská kuchyně

Vzhledem k tomu, že nemám z nadcházející části dne žádné fotografie, mám prostor se trochu věnovat francouzské, lépe řečeno provencálské kuchyni. Francouzská kuchyně jako taková v podstatě neexistuje, je rozdělena podle regionů.
V Provence je založená na místních typických bylinách, v nichž nechybí tymián, rozmarýn a bazalka, dále může směs obsahovat třeba šalvěj.

Francouzské snídaně obecně jsou povětšinou sladké, téměř po celé zemi je typické pečivo jako bagety a croissanty. Obědy jsou neméně odbývány.
Večeře je ovšem nejdůležitějším jídlem dne, při němž se sejde celá rodina, a je tu tedy prostor pro rozvoj jídelníčku.
Na jihu Provence, u Nice, je kuchyně ovlivněna Itálií, takže se často využívá těstovin. Na celém pobřeží jsou pak typické pokrmy z ryb. Nejznámějším je polévka Bouillabaise, která je vlastně vývarem z ryb.
Ratattouille je směs zeleniny, lilku, cibule, rajčat a česneku, rozvařená a okořeněná provencálskými bylinami, která se zde používá jako příloha k masu.
Jehněčí, skopové a regionálně hovězí se zde upravuje na olivovém oleji. Jídla nejsou příliš složitá a jejich výjimečnost se zakládá na místních surovinách.
Maso se také suší a, stejně jako se v Itálii nazývá Proscuito, zde mu říkají jednoduše le jambon-šunka.
Francie je známá také svými sýry, převládají ovčí a kozí. V oblasti Camargue, kam jsme v odpoledních hodinách zamířili, se vyrábí také z mléka krav. Co byste ve Francii ale hledali marně, jsou kysané výrobky. Nikdy zde nekoupíte kefír ani kysanou smetanu, protože je Francouzi považují za zkažené.
Oblast Camargue je známá produkcí rýže pro celou Francii. Rýžová pole jsou zde díky častým záplavám slanou vodou, při nichž se též získává sůl.

Víno se zpravidla nevyrábí odrůdové, nejčastěji je směsí několika druhů hroznů.
V Provence je typická produkce růžového vína, které činí asi osmdesát procent celkové výroby, pro Camargue je to šedé, pískové víno, patřící k této solí šedivé oblasti stejně neodmyslitelně jako stáda polodivokých běloušů, sloužících k nahánění mladých býků, chovaných na býčí zápasy.
Při nich se zvířata nezabíjí jako ve Španělsku, ale úkolem je získat co největší počet kroužků zavěšených mezi rohy zvířete. (nicméně býci jdou následně do klobás...tak nevím, co je lepší =))
Zajímavé je, že Francouzi víno nikdy nearchivují. Také se jím nikdy neopíjí, slouží jen jako součást jídla. K tomuto účelu používají spíše koktejly nebo tvrdý alkohol, mnohdy místní pálenky.

Přestože byla vinařská farma, kam jsme měli namířeno, zavřená, ochutnali jsme víno v nedalekém obchůdku, sbitém z prken, kde mimo něj prodávali také výrobky z medu, olivového oleje, rýži, místní sůl a paštiky z různých druhů masa, od hovězího až po bažantí, jež jsou také velmi známým francouzským výrobkem.
A nakonec nám nabídli i tu býčí klobásu. S našimi domácími, které jsme udili o Velikonocích, se to nedá ani zdaleka srovnávat. Co je býk proti divočákovi? =)

Snad jsem tímto dostatečně dostála svému slovu a budu moci pokračovat s fotografiemi.

Malá přestávka

K té mám několik důvodů.
Za prvé je to příprava na další díl, který bude bez fotek, o to víc mě ale čeká psaní a vás čtení. To bych však zvládla i dnes.
Za druhé je to spousta dalších námětů na příspěvek (jelikož jsem se rozhodla dodržovat pravidlo, že víc než jeden denně škodí) a některé z nich by šířily asi dosti špatnou náladu.
A za třetí je to, konečně, ten vybraný.

Nevím, zda jsem se už zmínila, ale před pár měsíci jsem začala chodit na šerm. Dnešní trénink byl trochu chudší, co se týče účastníků. Tím chci říci, že jsme přišli dva. O to větší to však byla zábava.
Po několika minutách "rozehřívání" jsem dostala instrukce, že si mám obléknout vestu. Slušivý kožený obleček, jenž mi spadal až ke kolenům a vešla bych se do něj dvakrát, doplňoval 'kchůl' motorkářský šátek, který v mém uvázání vypadal spíše jako součást dobového kroje. Možná to je taky proto, že nebyl motorkářský a měl dosti nepraktický tvar.
Nicméně jsem poprvé okusila, jaké to je, když vám do hlavy někdo trefí dřevěným tesákem, ač jí máte chráněnou speciální přilbou. (a když je ten někdo o pár let starší, opačného pohlaví a k tomu má svaly jako "Rambo")
Jakožto začátečník slyšívám obvykle výtky, i když slov chvály se mi také dostává, nicméně můj názor na právě podaný výkon nic neovlivní.
A proto musím svému "soupeři" poděkovat za milý úsměv, který mi měl dodat sebevědomí a pomoci zapomenout na to, co jsem předváděla, a který jsem v tu chvíli nedokázala dostatečně ocenit.

Již nechci nic
než takovéhle
malé úsměvy,
aby mi bylo fajn.

To je můj velký sen.

Všude, kde jste, se usmívejte na lidi, protože to je mnohdy to jediné, co jim může pomoci. Díky za úsměvy včerejší i dnešní, i ty, jenž budou.

Baux de Provence

Les Baux de Provence je spíše malebná vesnička než město. Kdysi bylo známé svými trubadúry, později ho obsadili protestanti, kvůli kterým bylo na rozkaz francouzského krále zbořeno.
Dnes jsou z něj "oživlé ruiny".
Les Baux dalo jméno rudě hliníku, která se zde hojně nacházela. Nyní se těží už jen na jednom místě.

Zatím nevyužité zbořeniny čekají na rekonstrukci.



Obchůdky a ateliéry obsadily většinu domků Baux de Provence.




Platan a kříž -dokonalý pár- před kostelem.



Pohled z hradeb na domky v údolí.



Nové, ale prosté malby v kostelíku perfektně doplňovaly atmosféru místních uliček.




Jeden z obchodů jen s bílým prádlem. Kromě toho, že bílá je jednou z mých oblíbených barev, což mne k tomuto krámku velmi přitahovalo, bylo zajímavé, že za pultem stál černoch. Je to jen taková perlička, ale mne zaujala natolik, že se o to musím podělit.



Část hradu les Baux, který dominuje z jedné strany skály, na níž městečko leží.



V uličkách voní levandule a byliny Provence. Téměř každý obchod připomíná pohledy s reprodukcemi van Goghových obrazů slavného malíře.
Zájemce o koupi oznámí milým prodavačům cvrkání cikád, dalšího symbolu jižní Francie.
Pod městem se pěstují olivovníky na výrobu oleje, který je v místním obchodě také k dostání. Já se však musím pochlubit, že jsem shodou náhod dostala jednoho rána darem několik semen olivovníku, takže mě čeká další zahradnický experiment. =)
Podobně jako předchozí den Avignon, udělalo na mě Baux de Provence tohoto dne asi největší dojem.

I kdybych prošla stovky měst,
žádné z nich nesvede z věčných cest
mou duši více než toulavou,
jež touží po hvězdách nad hlavou.

Napsáno s těžkým srdcem "za branou" les Baux, opuštěného bez jediného pohledu zpět.

Arles

První zastávka dne 21.4.
Arles kdysi patřilo k nejvýznamějším městům Provence.
Postavili ho staří Féničané, aby spojovalo Marseille při obchodu s vnitrozemím.
K největšímu kulturnímu rozvoji jej dovedl Ceasar, který sem přemístil centrum obchodu vytvořením námořního přístavu (pobřeží je odtud vzdálené 40 km). Proto se mu přezdívá Galský Řím.
Také se mu říká Goghovo město, podle slavného malíře, který se sem přistěhoval v 19. století.
Přestože za svůj život prodal jen jediný obraz, právě zdě vznikla jeho nejvýznamější díla. Ve městě se nenachází žádný originál obrazů, které zde vznikly, všude lze ale narazit na četné reprodukce.
V jednom z místních "vykřičených domů" došlo k události, při níž si Vincent van Gogh uřízl ucho.



Pilíře ze zbořeného arleského mostu, pro jehož rekonstrukci se nenalezl důvod, když po epidemii moru postavili nedaleko jiný.



Pod platany. Ty jsou po celé jižní Francii snad nejčastějšími stromy, když pomineme olivovníky, které se pěstují v rozsáhlých sadech.





Starověká aréna je jednou z největších a nejvýznamějších na světě. Dochovala se díky tomu, že se z ní na dlouhou dobu stalo vojenské skladiště a opevnění.




U katedrály sv. Trofima z 9.-11. století na náměstí Republiky postával muž. Hrál na trubku. Lidé ho fotografovali.





Radnice - L'hôtel de ville.






Konstantinovy lázně postavené ve 4. století našeho letopočtu z pálených cihel. Důmyslně vymyšlené bylo především vytápění od podlahy. Lázně byly členěné do několika částí, mimo jiné chladná, vlažná a horká lázeň, na které se spotřebovalo velké množství vody. Když uvážíme, kolik takových lázní ve městě bylo, není se čemu divit, že voda musela být přiváděna akvadukty, přestože město mělo své studny.



Zde jsem si dovolila přidat dvě nepříliš kvalitní fotografie, které jsou ovšem důležité po stránce obsahové, neboť ukazují výlohy dvou obchodů, z nichž každý je zaměřen na prodej jednoho z významných a typických produktů provencálské tvořivosti.






Antická nekropole Les Alyscamps. Zde jsou pohřbeny významné osobnosti nejen ze starověku.




Středověké opevnění. Povšimněte si především toho Francouze v rohu, který seskakuje ze zídky. =)