Léééto... xD

I když první letní den je oficiálně až dnes, pro mě léto začalo už před delší dobou. Tajně se přikradlo a úplně mě pobláznilo. Odrazilo se to v mé náladě, oblékání, bláznivých nápadech... A nakonec i ve fotografiích.
Když jsem minulý víkend vyrazila na chatu, neobešla jsem se bez zrcadlovky a vzletných myšlenek.

Občas se člověku zachce hledět na svět z trochu jiné perspektivy.

Spojit prostou nevinnost chudobek s omšelou láskou k železnici v podobě staré vyfasovené čepice, to je u mě takřka srdeční záležitostí.

Ten lišácký pohled mě pronásledoval ještě notný kousek cesty, až jsem si říkala, že by mě zajímalo, co má za lubem a na co by se mě chtěl zeptat, kdyby si dodal trochu odvahy...

Má mě rád? Nemá mě rád? Za tu dobu jsem třikrát zapomněla, o čeho jsem skončila, a vůbec mi to nevadilo. Copak lze věřit kopretinám?

V trávě...
Abych se netvářila stále tak poeticky, musela jsem pokárat paní, která mi před objektivem utekla, že by bývala mohla být slavná, kdyby mi postála modelem. Nepomohlo to, bohužel.

V kotrastu.
Mám podivný vztah k ostnatému drátu. Pokaždé si dokáže přitáhnout mou pozornost. Snad proto, že mi připomene chvíle, které mě dovedly k napsání jedné básně.

Skrze ostnatý drát,
jenž dělí svět na dvě části,
hledíme na sebe.
Nehledali jsme se, našli.

Podej mi ruku,
pár škrábanců ještě zvládnem.
A pro budoucnost
tu hranici přestřihneme.

Rány se časem zhojí.


A teď trochu z jiného soudku.

V pohybu.

Nejkrásnější chvíle léta jsou bouřky a déšť. Tančit mezi kapkami s promáčeným oblečením, přihlouple se usmívat a fotit a... J'adore la pluie! Být tak vílou brodící se morkou travou a zpívat ledovým sestřičkám z vody...

Nachové království pod mlhavým nebem. Kousek světa ukrytý před zraky lidí. Bzučení čmeláků...

Malý barde, vstávej,
chci slyšet Tvůj hlas.
Naději mi dávej,
kdo zachrání nás.

Byls můj tichý rádce,
mlčenlivý přítel.
Znal jsi svého zrádce
-to kmitání křídel.

Radoval ses v polích,
trápil pro růže.
Svou slávou jsi nezpych,
jak jiný může.

Žil jsi na svůj příděl,
žil jsi pro svůj svět,
tisící kmit křídel
však nevrátíš zpět.

Ještě jednou mávni
a padni hrdinně,
ať vidí všichni páni,
zemřel jsi nevinně.

Trubadúre, Tobě,
skládám tuto píseň,
ať ve skromném hrobě
nesvírá Tě tíseň.

Bzzzzzzzzzzm...


Občas se nechávám unést, já vím.

Není kam spěchat. Není důvod utíkat, i když vám někdo před nos strká fotoaparát a hraje si na paparazzi.

Ve skrytu lesa.

A tady je ta moje (ne)pravdomluvná kopretina.

To vše k minulému víkendu.
Stejně se musím trochu vytáhnout, poněvadž se mi do budoucna naskytla příležitost fotit ochotný lidský model, se kterým si budu moci dělat, co chci. A to je výzva. Tak snad to dopadne a podaří se mi využít takové možnosti, jak jen to bude možné. Nevím, jestli bych se tak bláznivě těšila i za jiných okolností, ale to léto znásobilo moje nadšení tak, že jsem jako malé dítě, kterému maminka slíbila k narozeninám vysněnou hračku. A ty narozeniny se kvapem blíží.