Po-maturitní (samo)studium

Abychom nevyšly ze cviku a řádu, rozhodly jsme se s Efčou studovat a připravovat se tím na přijímačky. Tedy hlavně ona. A tak jsme dnes celé dopoledne strávily v KFC (původní plán byl vyrazit někam ven, ale vzhledem ke krásnému podzimnímu počasí to bylo nerealizovatelné) a učily se kreslit. Já pomocí připomínání si základních pravidel o perspektivě, které jsem jí vykládala. Bylo to příjemné, ale fastfood opravdu není inspirativní prostředí.

Minimálně ne pro mě. A také ne na kreslení.

Naštěstí se nechci hlásit na architekturu, ale na FAMU.

Poznatky z přípravy na maturitu III.

Taky bych chtěla na plátna čmárat fleky, lít barvu, a stát se světoznámou umělkyní informelní tvorby.
Jsou věci, které by se neměly považovat za umění. Vlastně je to většina děl 20. století. Směry, které nepřežily jedno či dvě desetiletí by vůbec neměly být brány jako něco hodného školních osnov. Jak k tomu potom přijde taková renesance, baroko?
Obzvlášť, když se samy vymezují jako antiumění nebo něco podobného. Já bych to prostě škrtla. Není to umění, tak to do dějin umění nepatří. No, dobře, s tím už tak úplně nesouhlasím, protože dějiny formují i negativní názory a neexistence důkazů. Ale proč se mám zahlcovat dadaismem, informelem, akční malbou nebo abstrakcí? Nevím, mám z toho akorát bordel v hlavě před tím, než odjedu pryč, abych se vrátila až na zkoušku. Není nad opravdové living history, kam člověk nemůže vzít ani papír potištěný textem z inkoustovky. Hehe. Maturita bude vtipná. :)
A to jsem se ještě nedostala k tomu, čemu se říká "současné umění". Ještěže to zachraňuje můj oblíbený hyperrealismus.

Poznatky z přípravy na maturitu II.

Chtěla bych moci říct, že jsem na tu maturitu připravená.
A ne že jsem zabila skoro celý měsíc učením se dějin umění, na které stejně skoro nic neumím. Nebo mám aspoň takový pocit. Čím dál tím víc. A kdekoliv jdu, koukám se po stavbách a přemýšlím, v jakém asi slohu jsou postavené a co všechno je na nich novějšího.
Možná tím jsem už i otravná, protože to dělám opravdu kdykoliv, i když jsem zrovna na víkend na akci.
Mimochodem jsem opravdu nepočítala s tím, že víkend před maturitou nebudu mít volný, ale pojedu na slavnosti do Frýdlantu. To je prestižní akce, takže si to nemůžu nechat ujít, ale... Kdy se sakra mám naučit to všechno, na co jsem se pořádně ani nepodívala?!
Jasně, no stress, je to jenom maturita. Na vejšce to budu zažívat každé zkouškové... Ale je to maturita na Kepleru. A někteří mí spolužáci jsou neskutečně dobří.
Takže zpátky k malířům, sochařům a architektům...

Nechci skončit jako android

Jasně, to říkám teď, ale až mi bude šedesát, budu ráda za výdobytky moderní medicíny.
Jenomže moje motto zůstává: "Žít naplno, zemřít mladý." Dostatečně mladý na to, abych neměla půlku těla vyměněnou za umělé náhrady.
Dneska jsem přemýšlela nad zubařem, a právě tohle mi přišlo na mysl. Nechci skončit jako android, se zubní protézou, titanovou kyčlí a umělohmotnou srdeční chlopní... Asi mě to čeká, pokud mě nesrazí autobus nebo něco podobného. A asi se tomu nebudu bránit. Ale když si uvědomím, že my lidi, kteří jsme se před padesáti lety tak obávali robotí apokalypsy, ze sebe vlastně roboty postupně děláme...
Prodlužujeme si věk, naše populace stárne, ale už nezůstává lidmi. Dřív lidé uměli i umírat, teď chtějí jenom žít. Ve středověku každý poznal, kdy je jeho čas, ulehl na lůžko, svolal rodinu, rozloučil se s ní, vyzpovídal se, a v klidu zemřel. Teď se smrti bojíme, utíkáme před ní, děláme vše pro to, aby nás nedostihla, dokud nevypadáme, jako bychom tetičce Zubaté z oka vypadli. A pak umřeme sami.
A místo našich kostí v ossariu, na které by lidé pohlíželi po staletí, zůstanou na světě jen ty kovové klouby. A umělé zuby v hrnku po babičce. Memento mori dnešní doby.


Na přemýšlení o smrti člověk není nikdy příliš mladý. Ale radím vám, nečtěte o tom knížky, nebo dopadnete jako já...

Poznatky z přípravy na maturitu I.

Otevřela jsem Příběh umění a hned na prvních stránkách jsem narazila na zvláštní věc.
Když jsem před dvěma lety dostala na semináři úkol vybrat dílo, které mně osobně přijde krásné, přestože si myslím, že to není objektivně krásné, vybrala jsem si Dürera. Rytíř, smrt a ďábel. Za objektivně krásné jsem vybrala Boticcelliho Zrození Venuše. Ale to je vedlejší.
Koukám na Gombricha, a ten podobně porovnává Dürerovu kresbu s krásným Rubensovým synkem. Zajímavé, opravdu zajímavé. Tehdy jsem o té knize neměla ani tušení.

Macro

Škola skončila, maturita přede mnou. Protože to znamená víc volného času k prokrastinaci (jasně že se mi nechce učit, když mám zkoušky až za dva týdny), a tudíž i k focení.
Netvrdím, že už mám odvahu pustit se do realizace některých připravených či započatých projektů, ale přišel čas konečně pořádně využít toho drobečka, kterého jsem si před časem objednala z Číny. A můžu říct, že nelituju. Člověk si s ním užije spoustu zábavy, a může nad tím strávit jen pár minut odpočinku mezi českou gotickou architekturou a italskou renesancí.
Tím spíš, že mám doma dost objektů, které se na takové focení makra hodí.

Že jsou orchideje fotogenické, o tom není pochyb. Ale v minulém příspěvku jsem ukázala, že to není jen o orchidejích. Mám sice větší zálibu ve fotografování různých jiných objektů, které ostatní tak snadno jako rostliny nepoznají (příkladem budiž tehdejší focení asfaltových bublin z Marsu), ale když je příležitost, spokojím se s nimi. A výsledek je zaručený.

Jaro...

Dostala jsem od muže kytky. Já je od něj dostávám jen tehdy, když je naškube někde venku. Je to milé. Potěší to víc než puget koupených růží. Možná i proto, že je nedostávám moc často.
Tulipány natrhané u rozbořeného barokního kostela, kvetoucí na rozpadlých hrobech. Jak romantické...

Myslím, že bych měla něco napsat...

...třeba pokračování k tomu promo focení kapely, která mi už leze na nervy, a to jsem si to jejich slavné demo ještě ani neposlechla.
Nebo o dalším focení s Efčou, kdy jsem se opět skvěle bavila.
Nebo o nevydařeném focení třídy, které dopadlo úplně jinak, než jsem plánovala, ale taky vůbec ne špatně.
Nebo o pocitech posledních dnů, o horečné přípravě na maturitu, zatím neúspěšném hledání práce, o... O milionu věcí.
O starém depu v Hněvicích, kde jsem byla fotit zase takové pěkně temné fotky jako kdysi s Verčou ve staré továrně, když se učila dělat gráfky. Tehdy jsem ještě nevnímala tu tragédii polorozbořených staveb. A jejich kouzlo.
O zahájení turistické sezóny s loupežníkem Štětkou, kde jsem konečně hrála Johanku. Ale taky fotila a nechala se fotit...
Bylo by o čem vyprávět, ale snad proto, že je toho tolik, nemůžu to v hlavě roztřídit. Zbývá jen pocit chaosu a... Něčeho.
Už aby bylo zase hezky.
A abych měla po maturitě.
A po přijímačkách. Je sice hezké, že se na můj obor hlásí 46 lidí a berou jich kolem třiceti, ale stejně mě to děsí. Možná bych se místo tohohle psaní měla učit základy PVH.
Nebo jít raději spát.

Mezi muzikanty

Jak jsem již předestřela dříve, strávila jsem minulou sobotu fotografováním promo fotek pro jednu znovu-začínající kapelu. Samozřejmě krom těch šílených okamžiků jsem si zažila i to, že jsou muzikanti úplně stejní jako jiní lidé, mezi kterými se vyskytuji. Že mají úplně stejné nešvary a podobný smysl pro humor, ale hlavně že když se sejdou, není s nimi nuda.

Pro začátek jsem strávila pár hodin s nimi ve zkušebně, kde probíhala horečnatá příprava na nahrávání demo desky.

Při té příležitosti jsem nafotila nejen dostatek záběrů muzikantů samotných, ale také několik zajímavých detailů - takový jiný úhel pohledu.

Pro mě to byl výlet do jiného světa, a je mi ctí, že jsem se v podstatě stala členem kapely a jako fotograf je budu občas doprovázet na koncertech, ve studiu nebo zkušebně, a třeba i na dalším promo focení.
Výsledky samotného klaunského mecheche zase příště.

Poděkování skupině F.I.S.T.
http://bandzone.cz/fist

Víte, jak vypadá vazební cela zeshora?

Já po včerejší zkušenosti ano.
A že to byla zkušenost opravdu nezapomenutelná. Mně se obecně daří zajímavé věci zažívat buď v sukni, nebo na podpatcích. Tentokrát jsem v sukni lezla na třímetrovou zeď. Bez štaflí a bez žebříku.
Naštěstí i bez podpatků.
Nahoru to ještě šlo, ale dolů? To máte jako s kočkami, na strom vylezou samy, ale dolů jen s asistencí hasičů. Já měla na výběr. Buď přežít noc nad celou, nebo si nějak poradit. Bé je správně. Aneb když to šlo nahoru, musí to jít stejně i dolů.

...

Obecně mají lidé dojem, že policajti jsou hloupí. Já si myslím, že jsou šílení. Mám dost kamarádů policajtů na to, abych to mohla tvrdit. Samozřejmě výše popsaná situace vznikla díky jednomu z nich. Krom toho, že chodí v uniformě a šermuje, má taky kapelu. S ní jsem včera strávila celé odpoledne nejprve na zkoušce, následně ve sklepích a po procházce Prahou v doprovodu pěti klaunů také na soudě, kde jsem se dostala k oněm celám.

A výsledky? Na ty si počkejte.

Poslední kousek k polskému kostýmu

Tak jsem se dočkala.
Sice až po focení, ale nevadí.
Konečně mám poslední část polského kostýmu - botky. Trošku jiné než se u nás obvykle mezi třicítkovými Poláky nosí, zato více odpovídající dobovým pramenům.
Dragounské holínky.

Šermíři před i za objektivem

...aneb Proč bychom se nebavili, přestože sezóna ještě nezačala.

Jak jsem se už zmínila, dnes jsme měli na plánu skupinové "promo" focení. Nezklamalo. Nejen že máme konečně reprezentativní fotky (a to i já!), také jsme se neskutečně bavili. Ale to až na závěr.

Tentokrát to bylo v bitevním. Poláci za třicetileté války.

Velitel.

Praporečník.

Lučištník.

Kopiník.

Markytánka.

A Šimi. Teda střelec.

To je jen malá ochutnávka, samozřejmě, ale nic se nesmí přehánět.

Jo a tohle je Vasil.

Tím už se dostáváme k tomu, že bych zde odkryla i něco ze zákulisí. Jen se obávám, že bez hlubších znalostí mých kolegů nebo historie to nebude mít dostatečný dopad v podobě zchvatů smíchu. Posuďte sami...

...takže to shrňme - "prostě šermíři."
Ale pár úlovků stojí za to samo o sobě.

Už je to tady

A zítra to začne. Focení šermířů, od kterého nevím, co čekat. Ale mám alespoň nějakou představu. A taky lidi, kteří mi s tím pomohou. Jak s focením, tak s postprodukcí.

To se ovšem nedá říct o tom, co mě čeká o týden později. Samozřejmě pokud do té doby stihnu dodělat fotky z téhle soboty a nenaplánovat si nějaké malé focení mezi tím, bude to o trochu snazší. Ovšem...

...když si někdo vymyslí, že chce nafotit kapelu, ale neví vlastně jak, jen v jakém duchu, a až postupně přichází s tím kde, kdy a co chce nafotit a co k tomu potřebuje, je to docela šílené.

A když se fotograf týden před focením dozví, že by měl ještě dělat maskéra... No, nekleplo by vás z toho?

Ale jelikož jsem člověk odvážný, podnikavý a umělecky zdatný (alespoň více než jiní, pro které bylo největším úspěchem v osmnácti namalovat koně na louce, který vypadal jako zdařilá kresba dítka z první třídy)... Kývla jsem na to, že se pokusím. Horlivě jsem se pustila do hledání obrázků pro inspiraci...

...a skončila jsem tam, kde jsem začala.

U Jokera. Ale řekněte mi, kdo jiný (kromě Erica Dravena z The Crow) vás napadá jako ideální obraz "zlého klauna". Respektive toho "ne hodného a veselého", jak mi bylo řečeno.

Takže se nakoupí barvy a bude se experimentovat. Příští sobota ve znamení improvizace.

Moje maličkost

Obecně se fotím nerada. Ale když už jsem dneska podstoupila přípravu na sobotní ples a strávila několik hodin u kadeřnice, tak proč to nezdokumentovat?
Takže jedna aktuální a na nějaký čas možná poslední civilní fotka.
Aneb za týden focení šermířské skupiny, do níž patřím i já, takže se tomu nevyhnu.

První kroky k letní výstavě

Předem říkám, že to nebyl můj nápad. Jenomže v rámci propagace budu mít v létě v informačním centru ve Štětí výstavu fotek s pracovním názvem "Lidová architektura Štětska". To aby to vedení schválilo, protože nejsem ze Štětí.

A protože ve svém archivu mám hromadu fotek ze Štětí a okolí, ale žádnou lidovou architekturu, vyrazili jsme tento víkend po okolních vesničkách oplývajících krásnými stavbami.

Přiznám se, že fotit architekturu není nic pro mě, takže jsem si přivezla domů hromadu fotek všeho možného, a pokaždé, když jsem na nějaké viděla roubenku (pochopte, miluju starou lidovou architekturu a toužím v něčem podobném někdy bydlet, ale to nemá vůbec nic společného s focením), jsem prohlásila, že "tahle fotka je o ničem." A taky to skoro pokaždé o ničem bylo. Mně to prostě nejde.

Ale pár fotek, které přeci jen za něco stály, se našlo.

Navíc jsem se později dozvěděla, že onen název je opravdu jen pracovní, a je vlastně na mně, co za fotky na tu výstavu dám - jen by se měly vztahovat k regionu Štětsko. A to většina prozatím vybraných fotek splňuje.

Mým smělým plánem je vybrat několik fotek místní architektury, nějaké drobné detaily, a vše doplnit fotografiemi na téma řemesla, které poctivě sbírám už delší dobu (především po skanzenech a skupinových akcích předvádění středověkých řemesel).

Ke všemu tomu nakonec přibude několik vesnických rekvizit zapůjčených ze statku, aby lidé z města viděli, jak to vypadalo/vypadá na vesnici. Trochu mi to připomíná debatu o tom, jak ten folklórní vesnický život se snaží do vesnic vracet lufťáci, kteří vesnickému životu ani za mák nerozumí. No, možná na tom něco bude, ale dovoluji si podotknout, že mě víc než současný vesnický život zajímá historie, a k historii patří roubenky a loukoťová kola a tak...

Takže koho by zajímalo, jak taková výstava bude v konečné fázi vypadat, může se v létě přijet podívat.

Tak trochu nostalgické...

Bývaly doby, kdy jsem ještě měla nápady na různé foto-projekty. Tenhle má číslo tři, a zatím se mi podařilo zrealizovat jen zlomek z toho, co jsem si vymyslela.

Figurka vznikla už před lety v souvislosti s nepříliš veselou událostí, ale v období, kdy jsem si oblíbila techniku vyrývání vzkazů do keramiky. Přestože není dokonalá, poutají mě k ní vzpomínky, které jí dodávají na hodnotě.

 V rámci zamýšlené série fotek bych skrze ni ráda představila vše, co se děje, nebo spíše vše zajímavé, co se vyskytuje v mém okolí. Jako takový vzkaz člověku, který už to nemůže vidět na vlastní oči.

Možná je to naivní, možná to nikoho nezaujme, ale pro mě to má smysl. Snad proto dostal tento nápad číslo tři a jako druhý spatřil alespoň zčásti světlo světa.

C'est tout. Prozatím.

Už je jaro

A jak jinak ocenit to krásné počasí než focením pod širým nebem? No, mohl by být sem tam aspoň nějaký mráček, ale v prostředí Pražského hradu se příjemná místa najít dají.

A když se někdo sám přihlásí, že by měl zájem o pár snímků, stojí to za to. Nemusí to být ani profesionální modelka, důležitější je užít si to a pobavit se.

Někdy jsme se nebavily jen my, ale určitě i kolemjdoucí a v duchu možná i hradní stráž...

...a někteří nadávali, jelikož jsem se rozhodla, že v průjezdu pro auta budu zkoumat, co je sakra s tím foťákem špatně?! Zase jsem o trochu chytřejší - co se týče různých funkcí mého drobečka i co se týče stání v místech, kudy jednou za sto let projíždí nějaký nerudný řidič. Ale to už odbíhám.

Zpátky k focení. Nechápu, jak někdo může fotit portréty širokáčem! Vždyť je to odporné... A znám pár takových. Takže můj názor je, že slečny, které se od nich nechají fotit, asi hodně rády vidí svou podobu zkresleně. Já vsadila opět na mou oblíbenou 50-135 (už bych si konečně mohla pořídit vlastní), a jsem spokojená.

A Efča snad bude taky...